Už docela dlouho jsme nebyli v Rakousku pro Betlémské světlo. Důvody byly rozličné … covid, pak přesun ceremonie do Lince (to je pro nás opravdu docela daleko). O to příjemnější to bylo letos. Zájem o cestu do Vídně projevilo 54 starších členů oddílu … skautů, skautek i vedoucích. Vzhledem ke kapacitě „okresního“ autobusu 55 míst (ten bychom zabrali celý pro sebe a na ostatní střediska by nezbylo) jsme se rozhodli objednat autobus vlastní.
Akce započala prakticky hned po skončení rukodělek. Boudy se zaplnily Kobry, Sršni, Vlky (Stará a Nová), Kudlankami (Trojka) a ve finále přijela i dodávka plná Lišek z Hukvald v čele s Uzlem. Hrály se stolní hry, povídalo se a kolem deváté Kiki pustila zájemcům v podkroví SaN Boudy film. Spát se šlo kolem půlnoci, vstávalo se brzy, něco po šesté.
Autobus nás vcucnul v počtu 53 kusů (jedna Sovička ochořela) a nalodila se i čtveřice roverů z Tvarožné, které jsme přizvali k doplnění kapacity autobusu na 58 pasažérů.
Šikula Kuba za volantem nás vyložil něco po deváté přímo před kostelem Votivekirche, kdoví jak se mu ten husarský kousek podařil. A družinky se svými vedoucími se vydaly do víru velkoměsta. My s Hukanovci, Uzlem a pár Liškami jsme zamířili nejprve na trhy u Rathausu. Otvíraly se ale až v 10 a trhovci to s až prudérní přesností dodržovali. Šli jsme tedy dál, na jiné trhy. Přišli jsme tam něco po desáté, ale tyto pro změnu otvíraly až v 11. Není nad dokonalou logistiku. Ve vnitřním městě ale otevřené trhy byly, takže se naskytla první šance se zahřát a okusit vyhlášený vídeňský punč. Kolem poledne jsme vyzkoušeli pro změnu „vínr šnycl“ i když proslulou řízkárnu, navštěvovanou na předchozích „světlech“, jsme nenašli.
Kolem půl druhé jsme se zase všichni srotili u kostela, kde už bylo ohromující množství skautů ze všech možných zemí. Čas před započetím ceremoniálu si většina členů krátila výměnou skautských šátků s jinými skauty. Lišky získaly spoustu německých šátků, některé Sovičky pro změnu šátky ukrajinské a zahlédl jsem na našich členech i rumunské, či rakouské šátky. Já získal dokonce jakési táborové triko a Marťa šátek český, Ignisovský. Byla zde i možnost zakoupení nášivek či jiných upomínkových předmětů, k dispozici byly i zpěvníčky, které se nám hodily při samotném ceremoniálu. Ten trval asi hodinu a byl moc působivý.
Se zapálenými lucerničkami jsme se po jeho skončení vydali k autobusu asi kilák vzdálenému. Cestou zpět se zpívalo a hrálo na kytárky. Skvělá akce. Jen škoda, že příští rok ji zase přesunuli do Lince. Tak třeba napřesrok…
Jura
