Po několikerém odložení budíku se konečně rozhodnu vstát. Sice je 6:50, což považuji za nezdravě brzký čas, ale v 7:15 máme naplánovaný odjezd od myslivecké chaty, takže není zbytí. Je to tak akorát stihnout kafe, vyčistit zuby, popadnout banán na snídani a zapomenout svačinu. U auta mě čeká Ondra a u myslivny nakládáme Marťana, Kozičku a Frankieho (čti Tobáka).
Na nádraží kupujeme lístky a ve vlaku plném dalších skautů jedeme do Frýdlantu. Tam se dělíme na dvě grupy. Kocouři se mnou jdou pěšo, Pandy a Sokoli se vezou autobusem ještě o kousek blíž. S kocoury statečně ťapeme směrem k vrcholu a vymýšlíme blbosti, jak si zpestřit cestu. Dělat si srandu z Brna je samozřejmě skvělý nápad, ale ať to trochu opepříme, vyhlašujeme zákaz vyslovit „Brno“, pod sankcí 50 kliků. Co čert nechtěl, hned vedle nás jde družinka s brněnskými nášivkami a náš rozhovor se jim z nějakého důvodu vůbec nelíbí. Nechápu proč. Raději přidáváme do kroku a po chvíli se setkáváme se Sokoly a Pandami, které doprovázíme až k hotelu Bezruč.
Cestou nás napadne něco, čeho já a Frankie budeme ještě hořce litovat. Shodneme se, že neříkat Brno je v pohodě, ale co kdybychom šli ještě dál. Už samotné písmenko B se nám zdá jaksi toxické a tak na něj uvalujeme embargo. Ano, geniální nápad. Kdo ho použije, dává 10 dřepů. Zatímco slovům jako blbec, babička, bobr nebo bublina se celkem úspěšně vyhýbáme, u slov jako abych, nebo, bez dost narážíme. Ve dvou třetinách kopce už máme s Frankiem každý přes 100 dřepů a začíná nám docházet, že nejsme ani v polovině výpravy a že si asi mákneme. Naše komunikace začíná být… zajímavá. Po každém druhém slově pauza, přemýšlení, panika, jestli tě náhodou v jednom ze slov, které chceš vypustit z úst nečeká 10 dřepů. Občas slovo obejdeš, občas ho brutálně zkomolíš. Na kolemjdoucí musíme působit tak trochu divně. Nejen že mluvíme sekaně, nesouvisle a nejde nám moc rozumět, ale navíc se co chvíli někdo z nás zastaví, začne dřepovat a ostatní se mu samozřejmě směji :-)
Nahoře dáváme pauzu, svačinu, další dřepy (protože proč ne) a fotku u mohyly, kde nás přijel navštívit i pan Frankie senior. Ve 12 je nástup a pár proslovů. Kvituji, že oproti loňsku jsou ze tří repráků alespoň dva funkční a zhruba v polovině někoho osvíceného napadne zapojit i ten třetí. Pokrok. Takhle si ten projev může poslechnout třeba i polovina zúčastněných, což je fajn… a zároveň zůstává prostor pro zlepšování do dalších let. Pandy a Sokoli byli až vzadu, takže z projevu neslyšeli ani žbla, ale i tak se jim velice líbil. Alespoň tak si vysvětluji, proč se zezadu, kde nebylo slyšet vůbec nic, občas zvedl potlesk.
Zhruba ve 12:30 se vydáváme s Kocoury dolů. U 250 dřepů si říkám, že už je to celkem dost a že mě asi budou bolet nožičky. U 500 dřepů už víme jistě, že nás ty nohy fakt bolí. Sokoli a Pandy volí opatrnější tempo a navíc musí čekat na Ondru, který si dal na louce pod Ivančenou šlofíka. Já Ondrovi rozumím. Vstávat před sedmou je prostě nelidské. Mě nahoře naštěstí nakopla improvizovaná skautská kavárna. Pod kopcem nás provokuje stádečko ovcí svým protivným „bééé, bééé, bééé!!!“. Na výzvu, ať si dají deset, nereagují a posmívají se nám dál. Klasika. Korunu tomu nasazuje Marťan, který se prořekne a za posměchu ovcí "béé, bééé" si dává deset.
Raději pokračujeme směrem k vlakáči, kde nás čeká automat se studeným pitím a vlak, ve kterém naše výzva konečně končí. Pandy a Sokoli jsou ještě asi o 1,5 hodiny za námi, takže skáčeme na první vlak do FM, kde míříme do KFC doplnit spálené kalorie. Sokoli doplňují energii ve Frýdlantu v cukrárně. Vedoucí v obavě o své ratolesti povolují jen jeden kopeček, ať se děcka nepřecpou sladkým a není jim cestou zpátky špatně. Realita: první objednávka – dva kopečky zmrzky + ledová tříšť. Samozřejmě.
Výprava parádní, ale ta dřepovací výzva byl fakt blbý nápad. Frankie „vyhrává“ se 750 dřepy, já si dal 700 a Marťan s Kozičkou, kteří si dávali na pusu pozor o poznání více skončili se 160 resp 150 dřepy.
