Ráno začínám pokusem vstát v nelidský čas, ať mám prostor si v klidu udělat snídani, kafe a pak se beze spěchu přesunout k myslivecké chatě. Píšu pokusem, protože ten samozřejmě nevyjde a snídani s kávou měním za další půlhoďku ve vyhřáté posteli, ze které se nakonec vyhrabu lehce před 7:30. Tak akorát na to se obléct, vyčistit si zuby a dojet k myslivecké chatě, kde máme sraz. Píše mi Vlaďka, jestli bych ji nevyzvednul doma, což samozřejmě odmítám. Myslím na její dobro a krátká procházka po ránu jí jen prospěje.
Jedeme půjčenou dodávkou od Franklinů (čti Kollerů), což je super, protože se sem poskládáme všichni. Za necelé dvě hoďky jsme v Moravském krasu u ferratového parku Velká dohoda. Půjčujeme si vybavení, dvě holčiny kontrolují, jestli si někdo nenasadil úvazek na hlavu a pouští nás lézt. Jako první volíme traverz, kterým oblezeme skoro celý park dokola. Nástupní a výstupní pasáž je výživnější, což je fajn, protože se na to lezení můžeme trochu „nakalibrovat“. Davka s Tobákem jsou již předkalibrovaní na jiný level, takže okružní traverz mají hotový tak půl hoďky před ostatními a jdou rovnou na náročnější céčkové a déčkové cesty.
Po dvou hodinách lezení dáváme pauzu a jdeme se trochu posilnit do místního občerstvení. Je znát, že jsme nedaleko B*na, takže za klasické platidlo v podobě peněz dostáváme hezký kamínek s číslem, který následně měníme za hranolky s kečupem. Hádám, že za tašku pazurků pak můžeš koupit celé občerstvení a navrch k tomu dostaneš kozu.
Po obědě se pak dělíme na skupiny a zkoušíme různé trasy. Vlaďka s Marťanem přelízají lanový most a my s ostatními zkoušíme všechno možné. Třeba si dát stěnu tak, jak se sluší a patří, bez pomoci lana a kramlí, jen hezky po šutru. Je to daleko výživnější a člověk už u toho lezení musí i trochu myslet. Ale fakt jen trochu. Je přece víkend a s myšlením se nesmí plýtvat, aby nějaké zbylo.
Už jsme celkem utahaní, mě bolí ruce, Kozičku kopýtka a Frankie ještě zkouší vylézt tu nejnáročnější éčkovou cestu, na kterou už mu bohužel taky nezbývají síly.
Ferraty dají zabrat a stojí hodně energie, kterou doplňujeme cestou do Šlapanic v KFC a McDonald's. Na náměstí vyzvedáváme klíče od boudy a s Vlaďkou využíváme okamžiku, abychom skočili do auta a klukům ujeli. Samozřejmě to děláme v jejich zájmu. Drobná procházka po obědě jim prospěje a zároveň si potrénují orientaci, protože na boudu už musí trefit sami.
Na boudě spočíváme, hrajeme Bang, ping-pong a večer dáváme hagena. Kluci mi samozřejmě nedokázali odpustit to, že jsem jim ujel, a tak mi na hlavě místo čepice přistává helma plná hnusné tukové šlehačky z tuby. Ehm… tedy… šlehačky… Ono se jedná spíše o šlehaný výrobek z rostlinného tuku. K jídlu to určitě není, ale na kanadské žertíky super matroš.
Kluci si večer chystají místa na spaní a s gustem využívají dostatku matrací, takže to trochu připomíná princeznu na hrášku. Zde si dovolím drobnou vzdělávací vsuvku. Kdo zná pořad Mrazivá tajemství, ten jistě ví, že princezna na hrášku není romantická pohádka o jemné dívce, která projde zkouškou urozenosti, vezme si prince a stane se princeznou. Realita je daleko temnější, protože princezna na hrášku je název receptu.
V neděli ráno se balíme, uklízíme boudu a jelikož jsme již byli nabaženi včerejších ferrat, lehce měníme plán a jdeme do jump parku v Avionu. Vyblbnutí a řádně unavení sedáme do auta a vracíme se zpět na Hukvaldy.
A tak máme za sebou další vydařený víkend, během kterého jsme prověřili nejen fyzičku ale i schopnost orientovat se ve Šlapanicích a spát na co největším počtu matrací. Někteří si odvážejí nové lezecké zkušenosti, jiní bolavé ruce a kopýtka a já si odvážím ponaučení, že ujíždět klukům se sice vyplatí, ale následky pak pocítím na vlastní pleši. Na závěr ještě díky Franklinovým za půjčení dodávky, Šlapaňákům za azyl na boudě a všem účastníkům za dobrou zábavu. Těším se na další výpravu. Příště už snad i se snídaní.
Klepeto
