Liščí a Kocouří přechod Beskyd - výprava na Bařinku | Junák Šlapanice

Liščí a Kocouří přechod Beskyd - výprava na Bařinku

Liščí a Kocouří přechod Beskyd - výprava na Bařinku

Startujeme v 8:30 v Kozlovicích. Na místě tak nějak zjišťuju, že když už na večeři sníme chleba, který jsem měl na zítra, tak zítra budeme hlady. Mířím raději do obchodu pro další. Na chleba se sice těžko dělá, ale kuře taky nechceme jíst jenom tak. Skáčeme do autobusů a s jedním přestupem míříme rovnou do Velkých Karlovic. Lišky vystupují o pár kilometrů dříve. Kocouři, jelikož jsou pohodlní a chytří, tak jedou až k Razuli odkud ťapáme tím největším krpálem po downhillové trati nahoru k chatě. S Kocoury na Bařince dáváme oběd (za zmínku stojí Šimonova houska, která svými rozměry připomíná sloní ucho nebo vzrostlé sele) a po krátké pauze rozděláváme oheň. Všichni jsou strašně šikovní, to nemohu říct. Takže oheň po hodině snažení vesele plápolá. Teda pokud přeskočím cca 20min. fázi uzení, jelikož jsme se potýkali s lehkou inverzí, a komín ne a ne se zahřát.

Co se týče liščího pochodu tak jsem odkázán na to co jsem se dozvěděl, případně na to, co jsem si vymyslel. Pokud vás zajímá nudná realita musíte se obrátit na někoho z Lišek. Liščí anabáze na chatu začala výstupem z busu na Třeštíku. Lenka po prvních pár stech metrech začne otravovat vzduch neustálými dotazy „Kdy už tam budeme?“ (sám bych dal ruku do ohně za to, že minimálně jednou jsem to slyšel už v Kozlovicích). Ostatní statečně ťapou a moknou, protože počasí není úplně 100% bez chyb. Co vše se událo cestou? Lišky 1x hrály bombu, viděly kapličku, strom a pár okolních kopců. Valča se Zůzou se nezajímaly o nic okolního, ale bavily se o nádobí v ráji. Pokud by vás to zajímalo, tak nejčastěji chybí hrnky na latte. Valča za směnu průměrně rozbije 2-3 kusy nádobí (Prý, že to nikdo neví. Teď už ano). Na Miloňové náhodní turisté obdivují Lišky, jak jsou šikovné a odolné, že v takovém hnusu někam jdou a spí v chatě bez vody a elektřiny. Cestou stíhají vlézt do záběru na svatbě na hotelu Laterna. Tady si dovolím krátkou vsuvku stran onoho hotelu. Dle Liščí teorie byl původní název i účel hotelu zcela jiný, na míle vzdálený ubytovacím službám. Bodem zvratu bylo, když majitel zjistil, že jeho podnikatelský záměr provozovat veřejné latríny, není ekonomicky udržitelný a po drobných stavebních úpravách přikročil i ke změně jména z Latríny na Laternu. Cesta odsejpá až do Velkých Karlovic, kde se Lišky dělí na dvě skupiny, jelikož Uzel čelíce závěrečnému stoupáku začal kňourat, že už ho bolí nožičky. Alespoň tak si vysvětluju, že přišel mezi posledními. 

Ubytováváme se a chystáme jídlo. Večeře se nese v kuřecím duchu. Začínáme kuřetem pečeným na ohni, pracovně zvaným „na Ježíše“. Z fotek jistě pochopíte proč. Jako druhý chod máme kuře z pece se silným kuřecím jus s pravými hříbky. Po večeři hrajeme městečko Palermo a Uzel nás přitom mlátí koštětem. Prý ho má jen proto, ať na nás dosáhne a může tak jmenovat mafiány a Corada. Po pár kolech vytahujeme kytaru a rozjíždíme Uzlův jukebox, pojidáme arašídy a kešu v karamelu, popíme čaj a Lenka po sobě lije vodu. To nám vydrží cca do 10. hodiny, kdy už se pomalu ukládáme k spánku. Rozkaz zněl jasně, nesmí umrznout za žádnou cenu! A tak Uzel topil tak, že se nedalo spát. Všichni mu byli vděční za netradiční tropickou atmosféru, kterou se s Klepetem snažil doplnit zvukem cikád pro ještě autentičtější prožitek. Většina to však nedokázala ocenit a označovala imitaci cikád za obyčejné chrápání.

Sestup z chaty zahájily Lišky výstupem na černou sjezdovku. Paťa na vrcholku dala průchod své inverzní radosti hláškou “Už s vámi nikdy nejdu!” Lišky omylem našly ca 3kg hub. Jeden z hříbků (snad jen jeden) byl hořčák a Klepeto jej ochutnal, čímž jim zachránil smaženici a patří mu tak dík i uznání. Lenka se po první půlhodině cesty opět vyptávala kdy už tam budeme. A Uzla opět bolely nožičky. Naštěstí jimi vychovaná družina už se dokázala postarat i o své nezbedné vedoucí a došli bez ztrát až na Masarykovu chatu, kde je čekaly hranolky, řízky, smažené tvarůžky a bezpochyby vynikající halušky, které už nebyly. My s Kocourama mezitím zvládáme šiškovanou, výlet do dubové aleje a fotku u největšiho vsetínského buku. Co si budeme povídat. Vsetíňákům zřejmě stačí málo, když se chlubí 400let starým, 18m vysokým koštětem. My na Hukvaldech víme, jak má pořádný buk vypadat. S klidem a pohodou pak stíháme úklid chaty, abychom v neklidu a nepohodě dobíhali na bus.

Ať to nemáme přespříliš dlouhé, tak zbytek jen v bodech

  • Cesta z Bumbálky na Masaryčku vede po Česko-Slovenské hranici
  • Čůrat chodíme na Slovensko
  • Na chatě oběd a městečko Palermo
  • Odkrouhnout ve hře vedoucího je vždycky dobrý nápad
  • Najezení a spokojení odcházíme
  • Uzel zapomíná kytaru
  • Lenka se ptá, kdy už tam budeme
  • Uzel se vrací pro kytaru
  • Klepeto, Valča, Panda a Filda cestou z Masaryčky běží. Ač mají krosny a pohorky, asi jim to připadá jako dobrý nápad
  • Klepeto vítězí, Panda je 2. a Filda natěsno s Valčou 3.
  • Nastupujeme do busu směr domů
  • Klepeta bolí nožičky 

Díky za výpravu, kterou jsme všichni zvládli ve zdraví a těším se na další!

Klepeto

Fotografie

Vyhledávání článků
Vybrané šítky