V pátek v 9:00 jsme se sešli na Boudě, kde už na nás čekal autobus. Naším cílem tentokrát byla obec Pstruží poblíž Frýdlantu nad Ostravicí, konktrétně zdejší salesiánská základna Orlí Hnízdo. Název je to vskutku výstižný, abychom se dostali na místo našeho dočasného bydliště, museli jsme vyšplhat pěkně vysoký kopec. A to s krosnou na zádech není vůbec nic jednoduchého!
Když jsme dorazili, už na nás čekaly Lišky, které to měly přeci jen o trochu blíže. Jakmile jsme se ubytovali a dali si nějaký ten menší oběd, vyrazili jsme směrem nahoru, na Turistickou chatu Ondřejník. Cesta nám rychle utekla, protože jsme se během ní koulovali a klouzali, neboť o sníh zde nebyla nouze. Chvilku jsme pobyli na Ondřejníku, posilnili se nějakou tou horkou čokoládou nebo párkem v rohlíku a zase jsme se vydali zpět, abychom byli na chatě před setměním. Dolů to bylo ještě lepší, protože to teprve mohly začít ty pravé bobovací závody. Dokonce i spousta vedoucích se zpět na chatu radši dopravila na nějaké té lopatě, než aby šla pěšky.
A opravdoví odvážlivci se mohli projet na speciální Liščí dráze, která vedla až pod kopec, kde stála naše současná základna.
Na chatě už nás čekali vyhřátá kamna na usušení svršků a super guláš, který uvařil vedoucí Kocourů Vašek. Po dni stráveném ve sněhu přišel opravdu vhod.
Po večeři nás pak čekalo několik kol hry Sardele a po nich samozřejmě písničky na přání. A kdo zrovna neměl náladu na zpívání, mohl si třeba zahrát stolní fotbálek.
Večerka byla vyhlášená na desátou a myslím, že po dlouhém dni si všichni rádi zalezli do spacáků.
Terka
- únor 2022, druhý den výpravy, byl ve znamení celodenního výletu. V 7:30 nás vzbudila Jurova hra na kytaru a poté následovala jediná rozcvička výpravy. Ke snídani byly rohlíky
s paštikou, které připravila družina Tygrů a Veverky.
Poté jsme si sbalili jídlo, pití a další potřebné věci na výpravu a vyrazili směrem k požární stanici v Pstruží. Po pár minutách přijel autobus a dovezl nás do Malenovic k parkovišti
u restaurace Rajská bouda. Vystoupili jsme a poté se rozdělili na dvě části. Starší družinky vyrazily na Lysou horu a mladší na Ivančenu. Po cestě nahoru přibývalo sněhu téměř každým krokem. Lachtani až Lišky se vydali na 10,5 km dlouhý okruh a Kudlanky až Tygři na asi 13 km dlouhou trasu s daleko větším převýšením.
Cesta byla dlouhá, ale všem se podařilo dorazit na Ivančenu. Jedná se o kamenný pomník
s dalšími pamětními upomínkami na počest popravených českých skautů za účast
v protinacistickém odboji. V době, kdy mladší dorazili na Ivančenu, byli už starší na Lysé hoře, kde byly hromady sněhu a teplota asi - 5°C. Cesta dolů byla o něco příjemnější, jelikož většina dětí měla s sebou lopaty nebo igelitové pytle. Někteří sjeli kopec hladce, jiní se několikrát zasekli nebo převrátili. Všichni jsme se však dostali v pořádku dolů k parkovišti a asi na hodinku pobyli v restauraci. Zahřáli jsme se a v případě chuti si i objednali něco dobrého.
Okolo 15:45 jsme vyrazili autobusem zpět do Pstruží a pěšky vyšli k našemu ubytování. Některé děti ještě jezdily na lopatách, ale za chvíli se už všechny uchýlily dovnitř do tepla, kde nám po celý den topila Terka, která v chatě zůstala. Všichni chvíli relaxovali a okolo sedmé zvonil zvonec na večeři. Bylo moc dobré rizoto od Kiki, Babů, Terky a Bráchy. Po večeři se hrálo Riskuj s různými okruhy témat od zvířat až po vedoucí a před večerkou už byly jen písničky na přání. Poté jsme šli spát a všichni jsme se těšili na další a bohužel poslední den výpravy.
Bětka
Hrálo se, zvuk 6 kytar se rozléhal místností a v repertoáru byly jak písničky nové a mezi dětmi známé, tak i ty, které jsou starší než téměř všichni účastníci výpravy. To už ale většina z nich nevěděla, protože co se týče třetího dne, hrálo se od jeho počátku až do 1 hodiny noční, tedy v době, kdy se mladší účastníci ve snech toulali po všech čertech. Kromě hudebníků bylo vzhůru jen pár vedoucích, kteří klábosili, hráli fotbálek nebo zpívali. A i ti šli brzy poté na kutě, jelikož ten den ráno měl být zase budíček…
V 8 hodin se budovou začíná rozléhat zvuk Jurovy kytary, při kterém se spící členové, někteří ochotněji a jiní méně, začínají probouzet. Vylézají ze svých spacáků, aby se s chutí mohli pustit do ranní hygieny a hlavně do buchet, jež na ně čekaly dole v jídelně. Jelikož je neděle, tak se nikdo nežene ne rozcvičku. V průběhu snídaně je dětem sděleno, že by si měly sbalit věci, uklidit pokoje a poté bude nějaká ta chvilka i na zábavu. Sbalené krosny se pomalu začínají hromadit v chodbě u vchodu a ti nejrychlejší začínají pod Fufovým dozorem jezdit na lopatách a igelitech na svahu vedle chaty. Ve stejném čase se pouští speciální ultra výkonné týmy vedoucích do zametání, vytírání, uklízení všech místností a mimo jiné i do dojídání zbytků. Menší skupinka vedoucích se staršími dětmi doplňuje aspoň kubík dřeva ke dvěma opravdu velkým kotlům. Když vedoucí douklízí, jsou děti nahnány zpátky dovnitř a Uzel organizuje jedno kolo městečka Palerma. To se bohužel nestihlo dohrát, jelikož autobus na nás měl ve 13 hodin čekat dole u hasičárny ve Pstruží, kam jsme se měli přemístit. Za všeobecného organizovaného chaosu si tedy všichni účastníci berou krosny na záda a pomalu se začínají trousit směrem z kopce. Před odchodem je ještě každému, kdo se na chodbě objevil ve vhodnou chvíli, nenásilně vnucen chleba na památku. Nebylo by to ale ono, kdyby se před odchodem posledních vedoucích nenašly oteplováky s bundou. Cesta k autobusu byla vskutku rychlá, většina dětí si totiž chtěla užít poslední chvilky se sněhem a tak jela dolů z kopce na lopatách a igelitech i s krosnami na zádech. Chvilku po 13. hodině tedy vyrážíme od hasičárny směrem Šlapanice. Zároveň s námi vyrážejí i Hanz a Fuf svými auty a vezou zpět na Boudu vybavení, co jsem měli s sebou – od várnice až po stolní hry. Po cestě zastavujeme na benzince před Olomoucí, kde si mnozí kupují něco drobného k snědku. K Boudě dojíždíme s mírným zpožděním, o to rychleji jsou ale děti rozebrány čekajícími rodiči. Většina z nich se tedy rychle loučí se svými vedoucími a odjíždí domů. Během pár minut už na místě nezůstává ani noha ani krosna. Myslím, že výprava se opravdu vydařila a všichni už se těší na další.
Kloub
