Na roverský noční pochod jsme vyrazili v sestavě Kudlanky (Kika, Kája, Sofča), Sršni (Bax, Tux, Jaromír, Vydrýsek, Nikola, Dejv), za Vlky Rákosníček a ze starších vedoucích Kiki, Filíš a Brácha.
Setkali jsme se na Hlavním nádraží, odkud nám jel vlak do Adamova. Pár jedinců dobíhalo minutu před odjezdem, vlak ze Šlapanic měl značné zpoždění. Čekali jsme ještě na Vojtu z Vlků, ale ten se neobjevil. Možná jen zmeškal spoj. A možná tam někde pořád čeká.
Do Adamova jsme dorazili 18:19. Nádraží bylo nezvykle tiché, jen světla zářivek občas problikla, jako by se je někdo snažil zhasnout. Neotáleli jsme a vyrazili na cestu. Údolí už bylo ponořené do soumraku a první kroky po žluté značce nás zavedly do vlhké tmy, která voněla listím a vzdáleným kouřem. Po chvíli nás napadlo ze žluté sejít, protože se nám nabídla lákavá zkratka. Zkratka z údolí však bývá strmá, to nám tehdy ale nějak uniklo. Cesta se zvedala prudce vzhůru, kam světlo čelovek nedosvítilo. Les kolem nás zhoustl a větve se o sebe tiše otíraly, jako by si mezi sebou něco šeptaly.
To nejhorší jsme měli za sebou a vydali se po rovince dál přes Babice nad Svitavou směrem na Ochoz u Brna. Vedení převzal Jaromír, který bedlivě sledoval každou zelenou turistickou značku, aby nás noc nepohltila. Občas zasvítil čelovkou a varoval nás před bahnem, rozrytým od divočáků. Někteří z nás ale stejně koukali raději do temných lesů než pod nohy. Tam totiž občas něco zapraskalo.
Po chvíli jsme dorazili k ohradě s výběhem pro koně. Částí výběhu jsme museli projít. Napětí zhoustlo a Jaromír, jako by nestačilo, pronesl historku o Krvavém hřebci, který prý kdysi z ohrady utekl a dodnes se potuluje po lesích. Nikdo se nesmál. Když jsme prošli na druhou stranu, dýchli jsme úlevou, i když v dálce jakoby cosi zařehtalo.
V Ochozi jsme si dali krátkou svačinu, ale nezdrželi jsme se dlouho a opět vyrazili do lesů. Z rázu nás pohltila hustá mlha. Mžourali jsme, ale pokračovali dál. Najednou se napravo v houští něco pohnulo. Šelest, praskání větví, tiché funění. Srdce se rozbušila. Pak výkřik. Někteří strnuli, jiní propadli panice. A z křoví se vyřítil Vydrýsek s vítězoslavným smíchem. Vtip století. Někteří se smáli, jiní by ho nejradši poslali zpátky do lesa, odkud přišel.
Jakmile jsme se dostali k Hostěnickému propadání, šlo to rychleji. Cestu jsme znali a věděli jsme, že jsme se přehoupli přes půlku. Přidali jsme do kroku a za chvíli byli před Podolím s výhledem na dálnici a civilizaci. Obezřetnost začala opadávat, když se z dalšího křoví ozvalo chrochtání. Všichni očima hledali Vydrýska, ten však stál vedle nás. Čekali jsme a ani nedutali. Divočák vyběhl, ale jen co nás spatřil, pelášil opačným směrem. Pravděpodobně byl vyděšenější než my.
Jak jsme se blížili ke Šlapanicím, už jsme se viděli v posteli a tak jsme ještě přidali. Kiki přešla do rychlosti chůze, za kterou by ji na Slovensku zavřeli, aby stihla rozjezd do Brna. Do Šlapanic jsme všichni dorazili pár minut po půlnoci, takže nám těch 26 km zabralo asi 5,5 hodiny. Akce to byla parádní, nikdo nepřišel k úhoně (snad ani Vojta Březina na nádraží) a určitě si ji někdy zopakujeme.
Brácha
