Je sobota 13. Dubna ráno a za okny je slunce schované za mraky, které se škaredí a slibují déšť, ale takové škaredé počasí nás neodradí od výletu do zvířecí nemocnice, tedy přesněji řečeno do záchranné stanice. Ale pěkně po pořádku. Sešli jsme se na konečné trolejbusu ve Šlapanicích. Bylo nás 8, chcete vědět kdo? Já vám to povím. Míša, Ríša, Ráďa a taky Laduška s Nelčou a Markétka s rodiči, tedy Nakanou a Knihomolem. Odjeli jsme ze Šlapanic do Brna, kde jsme se svezli ještě autobusem na Židenické nádraží a pak už vláčkem rovnou do Rajhradu. V Rajhradě jsme došli k Benediktínskému klášteru, kde jsme se trochu občerstvili a přidala se k nám Anetka se sestřičkou a tatínkem. To už na nás mával pán ze záchranné stanice pro dravé ptáky. Ve školící místnosti jsme se dozvěděli, jak se může zvíře poranit a co se stane, když zraněné zvíře doputuje do záchranné stanice. Některá zraněná zvířátka, když se uzdraví bez následků, jsou vypuštěna zpět do přírody. A zbylá, ikdyž se třeba uzdraví, ale už se o sebe nepostarají ve volné přírodě (třeba přijdou o část křídla), zůstávají v záchranné stanici. Pak jsme se byli podívat na ta zvířátka, která už nemohou být vypuštěna do volné přírody. Viděli jsme čápi, kteří na nás klapali zobáky, výra velkého, který na nás houkal na pozdrav, motáky, rarohy, jestřába, veverky, srnečka, labutě, sovy pálené, krkavce či orla mořského. Když jsme se rozloučili se zvířátky a Anetkou, zamířili jsme na hřiště, u kterého jsme se naobědvali a trochu si pohráli. A vydali jsme se na cestu domů, teda do Modřic po červené turistické cestě. Nejvíc nás po cestě bavilo vozit Markétku v kočárku. Po cestě do nás občas obloha zalila, občas popohnala silným větrem, ale celou dobu nás hnalo počasí kupředu. V Modřicích jsme nasedli do autobusu, který nás popovezl do Slatiny, kde jsme přistoupili do trolejbusu k našim starším kamarádkám Sovám, které se také vracely z výpravy. U trolejbusu jsme se pak už jen rozloučili a rozešli se každý domů.   Nakana