11. dubna se na Boudě sešlo osm Havranů, já a Kenny. Náš výlet začal cestou do Bedřichovic, odkud nám před jedenáctou odjížděl autobus do Mokré. První zastávka nás potkala na skále u dřevěného kříže, odkud následovala jen krátká cesta k první „jeskyni”, kterou jsme se rozhodli prozkoumat. I když byla ona Liščí nora jen asi čtyři metry dlouhá, využili jsme ji jako trénink na další plazivky, které nás toho dne potkaly.
Cesta nás totiž z mokerského útesu vedla dolů do údolí a hned prvním tamním dobrodružstvím byla jeskyně Pekárna. Chvíli jsme se snažili najít jeskynní malby, které na místě údajně zanechal už člověk neandrtálského typu. Po krátké úvaze nad jeho vyhynutím jsme však mířili vstříc hlavnímu cíli naší výpravy - tím byla jeskyně Netopýrka.
Jakmile jsme jeskyni našli, proběhlo obědové poučení o tom, jak se ve stísněných prostorách chovat a jak se v bezpečí dostat nejen dovnitř, ale ideálně i ven. Poučení a připravení se zašpinit jsme se vydali do tmy a doufali, že letošní jaro nepřineslo bahno, které by nám bránilo v cestě až ke spodnímu potoku. Po pár desítkách minut se naše výprava dostala téměř na dno a rozbila tábor v posledním větším dómu, odkud jsme se jen po malých skupinkách plazili na dno úplné, kde jeskyně končí a protéká zmíněný potok. Tady jsme se vždy obrátili a na řadu přišel další tým speleologů. Výsledkem bylo, že jsme se já i Kenny v nejtěžším místě protočili několikrát, což se projevilo nejen na naší následné únavě, ale především na nepoměrném zastoupení vrstvy bahna na našem oblečení :). Naštěstí nás ale na dně vždy čekala odměna v podobě průzračně čisté vody z potoka, který bývá často vyschlý.
Po asi dvou hodinách jsme opět spatřili světlo světa a na základě rad od zkušenějších jeskyňářů, které jsme u Netopýrky minuli, jsme se vydali do protějšího svahu hledat další jeskyně. Po zastávce u známého Švédova stolu jsme však narazili jen na jeskyni Křížovu, která je nepřístupná, a Adlerovu, kterou by kluci nazvali spíše Pavoučí, protože zde hnízdila spousta osminohých potvor. Asi dvacetimetrová plazivka stejně nikam dál nevedla, a tak jsme odcouvali zpátky na povrch. Proběhla rychlá soutěž o nejkrásnější mohylu a během ní jsme pomalu plánovali cestu zpět na Boudu s nadějí, že nás v tomto stavu vůbec pustí do autobusu :).
Po pár úvahách, že bychom se do Šlapanic snad i vrátili pěšky, vyhrála varianta cesty autobusem, i tak jsme ale museli dojít až do Mariánského údolí. Varianta to byla určitě správná, protože už jsme všichni cítili oprávněnou únavu a nebe se pomalu začalo smrákat. I přesto jsme ale ještě podnikli malou přípravu na Závody vlčat a světlušek v podobě první pomoci člověku v bezvědomí.
Když jsme dorazili na Boudu, byla už skoro tma, a tak proběhla jen rychlá večeře, večerní hygiena a kolem desáté jsme byli připraveni ke spánku. Ráno už jen úklid, netradičně basket a rozloučení. Aby ale adrenalinu nebylo málo, zanedlouho jdeme spát do lesa! O tom ale zase někdy příště.
Tesák
