Vedoucím tentokrát zrovna nehořely mozkové závity, takže padlo osudové rozhodnutí – tělocvična! A protože na Hukvaldech nás celkem přibylo, tamní tělocvična už nám začíná být těsná. Takže jsme vyzkoušeli – šlapanický systém – a rozdělili se na mladší a starší.
Mladší začali přicházet v 16:50, protože převlíkat se do sportovního chvilku trvá, chtěli jsme být připraveni na 17 h v tělocvičně. Po rychlém nástupu (bez vlajek, protože nikdo si nevzpomněl je vzít).
Jako na začátek jsme si dali soft program - opičí dráhu. Na první pohled vypadala nevinně, a že si dáme jedno kolo a pak si zahrajeme něco jiného, ale chyba.
Jakmile to rozběhli Pandy a Sokoli, tak všichni běhali, skákali, padali, vstávali, běhali znovu. Celá sranda nakonec trvala 40 minut, protože prostě nešlo přestat a všichni si furt chtěli zlepšovat skóre. Dokonce i Klepeto za námi přišel a dal si rekordní sprint v čase, který je tak legendární, že si ho stejně nikdo nepamatuje (asi 30 sekund? Možná? Kdo ví).
Pak se objevil Uzel a s malými pomocníky jsme ho dotáhli do hry. Jeho pokusy kopnout míč do branky měly podobnou úspěšnost jako pokusy vysvětlit babičce, jak funguje Wi-Fi. Uzlovo ego tvrdilo, že to bude pohoda, ale realita si řekla, že nemuže to mít přece tak lehké a až po nějakém pokusu se trefil.
Po tomhle přišla na řadu vybíjená level HARDCORE. Byla to sice vracečka, ale skoro nikdo se nevrátil do hry, protože Vojta vybíjel všechno, co se hýbalo. Ostatní to rychle vzdali a jen konstatovali: "Vojta se prostě vybít nedá." První kolo překvapivě vyhrál Vojta. Ale čas nás už tlačil, protože Lišky a Kocouři přešlapovali u dveří, jak děti před cukrárnou. Takže ve finále jsme 2. kolo nedokončili a prohlásili čtyři vítěze, protože prostě proč ne.
Pak mladší zmizeli z tělocvičny a vedoucí už jim jen zkontrolovali hrnce (čočky jsme s sebou neměli, takže bylo pár zklamaných tvařiček). Mezitím si starší už dali nástup.
A pak začal florbalový masakr v tělocvičně, bylo tak živo jak nikdy dřiv. Od první vteřiny to bylo jak NHL. Lítalo to ze strany na stranu, sem tam padnul vlastňák, přičemž Tonča se rozhodla, že nejlepší obrana je útok… na vlastní branku.
A pak tam byl Dejv. Dejv, hokejista. Dejv, co v bráně chytal míčky, že si druhý tým říkal, že to není pravda. Po nějaké době holt bohužel tým Klepetovců získal vítězství. A protože jsem byla v týmu Uzlovců, tak skóre takticky nezmíním. Nemusíme přece Klepetovi posilovat ego, ne?
No a pak už jen klasika – kontrola hrnců, rozloučení a konec . Další super oddílovka za námi.
Valča
