Sedím si takhle doma, leduju si lýtko a uvažuju nad tím, jak pračka vydržela 15 let, boty od Five-Tenu mi vydržely 3 intenzivní sezóny a i ten člověk se dřív dělal odolnější. No nic, nebudu kňourat a než začnu vymýšlet blbosti na kole, tak slibuju, že se před tím rozehřeju. Dnešek pro mě začal v 6:30 několikanásobným odložením budíčku, až už nebylo zbytí a musel jsem z postele. Rychle naházet věci do batohu a sbalit si skromnou svačinku v podobě pomeranče a chleba se sýrem. Vyzvedávám Kocoury a mastíme to směrem vlakové nádraží FM. U vlakáče se setkáváme s ostatními. Katka se ptá, kde je Uzel a Lenka… S Liškama nad tím nahlas uvažujeme. Na Ivančeně byli naposledy x let zpátky a od té doby nic. Tím pravým důvodem je bezpochyby to, že je pak bolely nožičky a vícekrát se jim tu dálku ťapat nechtělo. Dělíme se na skupinky. Mladší volí cestu menšího odporu a přibližují se do Malenovic busem. Já s Kocourama jdeme pěšo a nasazujeme poctivé tempo. Cestou tak předháníme Sokoly, Pandy, vedoucí Lišky, spousty dalších družinek, vlastní stíny, a být tam Chuck Norris, tak mu ukážeme záda takovým způsobem, že by brečel jak malej. I Mapy.cz, které nám tvrdily, že cesta zabere 3:30 h, se šly schovat. U rozcestníku jsme byli s drobnou pauzičkou za 2 h 15 min. Nahoře, jako správní kocouři, dáváme pauzu a vyhříváme se na jarním sluníčku, které parádně hřeje. Postupně přicházejí v tomto pořadí: naše stíny, Pandy, Sokoli a i Šlapaňáci, kteří museli vstávat snad kolem čtvrté. Nic proti brzkému vstávání, ale tohle už nemůže být zdravé. Cokoli před 6:45 je prostě fuj a extrém. Snažíme se koupit nášivky, ale jelikož máme spoustu práce s odpočinkem a vyhříváním se, přicházíme ke stánku pozdě a vše je vyprodáno. Postupně se přesouváme od mohyly zpátky k rozcestníku, kde má být slavnostní nástup a ceremoniál. Ceremoniál je fakt zážitek, to nemohu říct. Přes stáda skautů ze všech koutů nic nevidíme a hlavně kvůli absenci ozvučení ani nic neslyšíme. Ono ozvučení na místě bylo, ale z nějakého důvodu zůstalo nevyužito. Ale všichni tleskají, tak tleskáme taky, ač nevíme čemu. Tleskání je zřejmě fajn zábava, a tak občas potlesk vzejde jen tak, z náhodného hloučku, který stejně jako my nic nevidí ani neslyší. Je docela sranda pozorovat, jak se potlesk bezdůvodně šíří davem. Po slavnostním nástupu zahajujeme slavnostní sestup. Sokoli a Pandy jsou opět napřed, abychom je s Kocoury mohli dohnat. Chudince Valči vymluvila její družinka díru do hlavy všetečnými dotazy, a tak dáváme krátkou pauzu na louce, kde rozdáváme párátka a začínáme klasickou směňovačku. Začíná se s párátkem, které musí hráči vyměnit za něco hodnotnějšího a věci měnit dále, dokud hra neskončí. Kocouři zapínají autopilota a jdou napřed. Po chvíli je doháním a koukám, jak jde měnění věcí. Obchodní talent má Frankie, který se toho nebojí a nakonec se získanou bonboniérou vítězí. Se slušným předstihem přicházíme k nádraží. Uvelebujeme se v parku a věnujeme se tradiční kocouří zábavě – vyhřívání se na sluníčku, spaní a odpočinku. Po chvíli přichází i ostatní, a tak odpočíváme společně. Katka se mě ptá, proč mám oholené lýtko. Vysvětluju, že je to proto, že jsem měl nalepené tejpy. Chvilku přemýšlela, koukala na mou holou hlavu a pronesla: „Aha, takže jsi měl zatejpovanou i hlavu, že?“ Dochází mi slov a raději rezignuju na vysvětlování, že pleš není sportovní úraz.
A to je z výpravy vše, přátelé. Tak zase příště!
