Vedoucí měli jasno – chce to přespávačku. Ale žádný Mordor přes půl republiky, chtěli něco poblíž Hukvald a přitom trochu dobrodrůžo. Padla volba na Nový Jičín. Za mě dost solidní volba.
Sobota ráno, sraz pod mostem jak správní zálesáci. Dali jsme si scuka, potkali se s Pandami a Sokoly. Dorazilo 9 dětí – úplně ideální tým. Žádný zmatky, ale dost energie. Víc hlav = víc chaosu. Tohle byl tak akorát počet.
Busem jsme se poposunuli na nádraží v NJ. A tady přišlo nasazení elitní jednotky: Pandí komando – slečny Janča a Zuzka. Nejrychlejší spojky světa byly vyslány na vyzvednutí klíčů.
My jsme si mezitím v poklidu došli do klubovny, kde už bylo všechno připravený. Teda – nebudu lhát – novojičínští skauti nejsou zrovna moc čistotní. Mám takovej pocit, že jejich klubovna dlouho neviděla něco jako smeták. Trochu jsme si tam museli poklidit, ale jinak klubovna fajn.
Pak už klasika – hodit bagáž, naládovat se sváčou, vzít nějaký love (penízky) na dobroty a hurá do přírody. Cíl? Zřícenina. Kousek jsme sice popojeli busem, protože jsme nechtěli, aby nás pak kocouři hejtovali za to, že jsme nevyužili jejich oblíbenou aktivitu. Jestli se to dá počítat jako aktivita – sedět na zadku a bus jede za tebe. Ale zbytek jsme šli pěšky, abychom si mohli užít přírodu.
Cestou jsme se zastavili u rybníčku. A tam? Pulci! Hodinu jsme čuměli, jak se to tam mrská. Děti byly jak na Netflixu – jen místo obrazovky voda a místo seriálu... pulci. Byly fascinovaný tak moc, že jsme se tam museli stavit i zpátky. A pak Šimon, jakožto zkušenej borec jak by smet, našel na louce vajíčko ptáčicko a hned měl jasno – vezme si ho domů a bude se o něj starat jak o vlastní mimčo. Už mu skoro vybíral jméno... ale museli jsme mu citlivě vysvětlit, že tam někde lítá jeho ptačí mamka a ta by o něj určitě nechtěla přijít.
Pak přišla stezka ke zřícenině – a protože vedoucí byli líní jak lenochodi, vytiskli mapu Pandám a Sokolům a řekli: „Tak si tu zříceninu najděte sami.“ A tak jsme šli. Stezka vedla kolem dřevěnejch strašidel, takže trocha atmosféry tam byla, ale naše dětská navigace to zvládla na pohodu.
Na zřícenině začala honba za pokladem. Pochopit mapu k pokladu trvalo asi tak věčnost, plus mínus středověk, ale jedna Panda Švanda zahlídla na hradbě hromadu bonbonů – no a tím pádem: mise splněna.
Jak jinak, než že si děti pak šly vykoupit místní obchůdek na hradbě – protože evidentně místní trpí, a naše děti jsou humanitární andělé. Tak jim tam nechaly majlant, asi největší denní tržbu za posledních deset let, ale to nebudem řešit.
Pak jsme ještě hodili pár fajnovejch her a vyšlápli si na věžičku. A tam na nás číhalo překvápko – normálně tam měli vystavenou fotku našeho hradu z Hukvald! Všichni byli nadšení
A do toho nás tam vylekala místní čarodějnice s červenýma očima. Děcka to sledovala jak nějaký prastarý artefakt.
Pak už nás tlačil čas, tak jsme se vydali směr autobus. Cestou to vypadalo, že všude kolem bouchají bomby nebo hrozí potopy, ale i přes veškeré nebezpečí jsme přežili.
Busem jsme se přesunuli zpátky ke klubovně, kde už na nás čekala večeře od Marušky a Páti. Nudle s mákem. Pak jsme si dali večerní program, opekli buřta, pustili na přání dětí Italian brainrot a pak samozřejmě pohádku. A šup do spacáků.
Ráno jsme se probudili už v 6:30, protože děti se drží pravidla „ranní ptáče dál doskáče“. Dali jsme snídani a vyrazili na výlet po Jičíně. Prošli jsme se do parku, dali si naši oblíbenou hru Městečko Palermo a zastavili se v lesním divadle, kde nám děti sehrály zkvostné vystoupení jak na Oscara.
Pak jsme si zbalili saky paky a šli zpět do klubovny, kde nás už čekalo rizoto od Páti a Marušky. Krásně jsme to spořádali, dali si pauzičku a pak vyrazili na náměstí, kde jsme si zahráli ještě jednu hru a děti dostaly pořádnej rozchod po obchodech. Samozřejmě, že si nakoupily plno kravinek – ale byly šťastný. A o to šlo.
Nakonec jsme se sbalili, nasedli do busu a dorazili zpátky pod most, kde si děti vyzvedli rodiče. Hotovo. Výprava povedená.
Trošku delší článek no , jsem se rozepsala za to se omlouvám. Valča
