První týden oddílové činnosti v novém školním roce začal nadmíru skvěle. Svišťů (to jsou předškoláci, co je vedou Wamba s Malenkou) přišlo na schůzku 12, Vlků (to je úplně nová družina kluků prvňáků, co je vedou Petr s Kašou) 8, Veverek po náboru přišlo i s novačkami na schůzku 18, Tygrů 14, Pum i se dvěma novačkami 10 a Draků i s jedním nováčkem 12. No a roverů s rangers se na páteční večerní sešlosti sešlo rovných 14. A to prosím řádí virózy a spousta členů je nemocná! Také se nám podařilo po 15 letech dotáhnout projekt nového oddílového webu (to je ten, na kterém tento článek čtete :-)) a aby toho nebylo málo, vyměnili jsme okna ve všech třech klubovnách… Doslova raketový start! A zatímco Tygři a Pumy po svých pátečních schůzkách spořádaně odešli domů, Draci jako jediní zůstali. Účast pozůstalých sice nijak slavná nebyla, jen 4 kluci a my dva s Renčou, ale to nic neměnilo na pohodě, v jaké se celá akce nesla. Kluci se nejprve rozdělili na dvojice, Kuba s Peklíkem odkráčeli do obchodu pro ingredience a Filda s Lukinem rozdělali oheň na ohništi. Když se nákupčí vrátili, namíchal zkušený Peklík těsto a mohli jsme dělat palačinky. Moc se podařily, hlavně když je kluci mázli nugetou nebo „babiččinou“ marmeládou. Chodili za námi k ohništi i mlsní roveři a rangers, které tak vysílilo věšení záclon na nová okna, že se prostě museli posílit. Po jídle jsme dali asi 5 kol oblíbeného Hágena, při němž Lukin zabodoval úžasným saltem kolem plotu a poté neméně oblíbenou Hierarchii. Kolik jen se při té Peklík nadělal dřepů! Před spaním si ještě čistíme zuby a pak šupky dupky do pelíšku. A musím říct, že spaní v šesti je na Trojce fakt luxus… Ráno chystáme sedáky, karabiny, lana a další propriety. Slibotechna Lost nepřišla a na poslední chvíli se omlouvá i Roxy, který měl za námi přistoupit do autobusu v Bedřichovicích, ale přes noc stihl onemocnět. Měníme tedy plány, do autobusu nastupuje pouze Renča a my ostatní se vracíme domů pro kola. Doprava je to rychlejší a pravda, i pohodlnější. Renču potkáváme u prvního rybníka. Od Podkovy k Jelenovi je cesta totálně rozrytá, jet se po ní vůbec nedá. Kterýho hňupa napadlo sem strkat do země kabely, to by mě fakt zajímalo. A stejně tak bych viděl rád toho superhňupa na stavebním úřadě, co to tomu hňupovi povolil. Tu dvojku by měli vystavit i s fotkou, adresou a číslem telefonu na turistickej rozcestník, aby jim turisti, co se tudy brodí, mohli rovnou od plic sdělit, co si o nich myslí… U Jelena nás čeká kamarád Tomáš s rodinkou a krosnou, plnou lan a dalších horolezeckých ekvipmentů. Svačíme, kola parkujeme do garáže, kde nám je ohlídá Semyš (to je strašně hodnej bývalej člen oddílu, co tu u Jelena brigádničí) a pak vzhůru do skal. Prvním cílem je skála Pod křížem, kde kluci zkoušejí terén obtížnosti 4-5. Samozřejmě s jištěním. Lukinovi to jde moc pěkně, posléze dává i ještě o něco obtížnější stěnu. I Filda leze dobře a Kuba taky nezůstává pozadu. Přichází i Renča, kterou už to u Jelena nebavilo. Od Kříže jdeme na Bajerovu skálu, kde nejprve trénujeme na jednoduché cestě a pak pod převisem testujeme jümary. Kluci lezou do výšky nějakých 6-8 metrů, tam se přepnou do osmy slaní dolů. Když při tom funí jako jezevci (a není se čemu divit, protože je to fakt námaha), vzpomínám si na jeden z dílů Jamese Bonda, kde tento supermuž lezl na prusících z tkaniček od bot asi 50 metrů vysoko v saku a nahoře s tyhmolinovým úsměvem ještě obluzoval nějakou girl. No Bondové z kluků už asi nebudou :-). Když už toho mají všichni ta akorát, scházíme dolů do hospůdky, posilňujeme se polívkou a na kolech uháníme zpět do Šlapek. Moc rychle to nejde, údolí je docela plný lidí. Ve Šlapanické cukrárně už nás čeká Renča a tak objednáváme zmrzlinu. Začíná ale krápat a tak raději mizíme na Boudu. Uklízíme podkrovní spálňu, myjeme nádobí od palačinek, uskladňujeme horovýbavu a mizíme domů. Super akce. Jen škoda, že nás nebylo víc… Jura