Scuka máme na myslivecké v 15 hodin. Postupně se slízáme, chystáme si místa na spaní nebo z povzdálí obdivujeme buchty a muffiny, které nám přivezli rodiče na snídani. Balíme věci na vlajkovanou a Tuleni nasazujeme na hlavu kotlík, který potřebujeme taky vzít. Docela ji to sekne a připomnělo mi to módní kreace z královské svatby Kate a Williama. Vyrážíme směrem větřkovský lom a cestou nám začíná lehce poprchávat. Ne tolik, aby stálo za to vytahovat pláštěnku, ale dost na to, aby nás to štvalo. Koukáme na radar a zjišťujeme, že mraky jsou východní, takže to jen potvrzuje staré moudro, že z východu k nám nikdy nic dobrého nepřišlo. Cestou začínají Bať bolet nožičky a ocitá se tak v bezvýchodné situaci, protože cesta do lomu i na zpět by znamenala jen další chůzi a další bolení nožiček. Marťan spatřil ptáka co se třepotá na místě jako dron co ztrácí signál a neví kudy se vydat. Marťan to tipuje na epileptický záchvat. S ostatníma tipujeme, že by to mohla být poštolka, která takhle loví - prostě taková malá rozcvička před útokem a jídlem. Ale fógl je příliš daleko na to, abychom byli schopni s jistotou říct, že to je poštolka. Varianatu káně s epilepťákem tak nemůžeme zcela vyloučit.
Na louce pod hůrkou chystáme vlajkovanou, dělíme se na modrý a červený tým a jde se na věc. Já s Uzlem máme výmluvu. Uzla bolí nožička a mě málem zabila rýmička, takže neriskujeme a ujímáme se pozice čárových rozhodčích, kteří vlastě stejně nic nerozhodují. Spíš jen tak blbě koukáme, občas něco vyfotíme nebo fandíme tomu týmu, který nám je zrovna sympatický. Vlajkovaná je kvalitní. Hodně rychlá, vyrovnaná a nikdo to nemá zadara. Konečný výsledek je nakonec 3:2. Bohužel si nepamatuji zda to byli modří nebo červení, a tak si pomůžu alibistickým „Vyhráli ti lepší“.
Loni nám někdo obsadil lom a museli jsme využít provizorního ohniště u přehrady. Letos však máme plán, jak tomu předejít. Vysíláme tak předem dva rychlé posly, aby lom obsadili a bránili do našeho příchodu. Rychlí poslové však nejsou tak rychlí a žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem. Nepřítel je totiž už v lomu a rozdělává oheň. Jsme skauti, takže nevyužíváme naši početní přesily a jdeme stejně jako loni k přehradě.
Sbíráme šutry na ohniště. Dřeva je v okolí všude dost, což nám šetří práci. Kolča se mi svěřuje, že má nehty po taťkovi. Koukám na její upravené, gelové nehty růžové barvy a říkám si „hmmm. Libor má fakt vytříbený vkus“ Pořád mi teď naskakuje obrázek Libora s růžovou manikúrou a třpytkami. Toho se asi dlouho nezbavím. Zapalujeme slavnostní oheň, zpíváme Tulácký ráno, znovu zapalujeme slavnostní oheň, který mezitím zhasíná a jde se na sliby. Máme nepočítaně světlušek a vlčat + dva novopečené skauty. I ve třiceti lidech se nám při skládání slibu u ohně dařilo být v klidu, což je u nás dost nezvyk a vlastně i docela paradox. Čím více nás je, tím větší máme schopnost být zticha. A už se to stalo podruhé, což cením a je to hodno zaznamenání, což tímto činím.
Po slibech děláme ze slavnostního ohně oheň užitkový. Opíkáme na něm párky, hážeme tam hermelíny, brambory a mrkev. Proč brambory a mrkev? Protože nejen špekáčkem či hermelínem je skaut živ a tak si přilepšujeme bramborami pečenými ve smrkovém chvojí s bylinkovým máslem a salátem z pečené mrkve, pomeranče a koriandru.
Békáme na kytaru, hrajeme majáky a něco po 20.h hasíme oheň a vydáváme se na cestu zpátky. Potkáváme strašnou spoustu žab. Dokud jsou na louce, je to v pohodě, daří se nám jim vyhnout a žádné další akutní nebezpečí jim nehrozí. To se však nedá říct o cestě u rybníka. Žabáci přecházení cesty vnímají spíše jako extrémní sport, nebo hecovačku, kdo tam vydrží déle. Nenechají se rozhodit ani auty ani spoustou přejetých žabích kolegů, páč jim to holt občas nevyjde. Cítím s nimi, a tak některým poskytuju bezplatnou asistenci a bezpečně je převádím přes silnici. Kvak ze Sokolů potom, co viděl spustu přejetých žabáků, taky nezůstal chladným a chtěl vyhlásit národní smutek. Národní smutek se nám nepodařilo prosadit, ale aspoň touto cestou apeluji na vás ostatní. Buďte na žabáky hodní a dávejte na ně bacha. Jsou totiž fajn, dělají dobré zvuky, mají mega dlouhý vytahovací a lepkavý jazyk, a když už na to přijde, tak se dají i sežrat (a nechutná to špatně).
Na myslivně čistíme zuby, ukládáme se do spacáků a pouštíme táborový film. Já ještě testuju buchty co máme na snídani. Jako zodpovědný vedoucí přece musím prověřit, zda je vše v pořádku. Zvlášť cením tvarohovou buchtu od paní Tuleňové. Tak akorát sladká s elegantním hintem citronové kůry. Jako poslední zapadáme do spacáků já a Uzel. Koukám na Uzlův spací setup a povím vám, že Uzel je jak princezna na hrášku… Základ tvoří několik velkých dek na nich obyčejná karimata pak nafukovací karimatka a na tom načechraný spacák s polštářkem. Věřím, že by vrstvy proložil ještě vodní matrací a matrací s jádrem z koňských žíní a žíní jednorožců, ale už ze mu to nevejde do auta.
Ráno přijede Vlaďka nám uvařit čaj, ale jelikož ještě všichni spíme tak odjede a zopakuje to ještě dvakrát než se konečně probouzíme. Snídáme, uklízíme a venku si dáváme koulovou bitvu. Jako první vybitý se stahuju na mrtvoliště, abych pozoroval hru a trochu si spravil své ego, které dostalo stejný zásah jako já.
Dík za fajn akci a těším se příště
Klepeto
