Rok se s rokem sešel a Lišky a Lišáci zopakovali úspěšnou loňskou návštěvu Moravského krasu. Před rokem jsme byli v severní části, letos jsme zamířili o 20 km níže na jih.
Sraz byl v pátek odpoledne u Myslivecké chaty, kde se sešlo 14 děcek (Ondra, Vojta, nováček Miki, Kuba, Filda, Sojka, Puffy, Janča, Zuzka, Paťa, Klárka, Maruška, Raďa, Barča) a spolu s nimi Lenka, Martin a já. Přemístili jsme se k obci Ochoz u Brna, k rybníku Hádek, odkud už to bylo jen kousíček na základnu jeskyňářů z Novodvorského ponoru, kteří nám na tento víkend zapůjčili jejich srub. Zatímco loni jsme bydleli na Ditrichu u jeskyňářů z Plánivské skupiny, letos jsme zakempovali ve srubu, kde nebyla ani voda, ani elektrika, a do nejbližší civilizace to bylo několik desítek minut chůze. Pro některé možná trochu hardcore a vykročení z komfortní zóny 😊
Odemkli jsme, zatopili, ubytovali se, rozdělali venku oheň a opekli špekáčky. Bylo celkem chladno a děcka se začala po jídle sunout do vyhřátého srubu. Následovalo hraní a zpívání nejoblíbenějšího táborového zpěvníku z roku 2019, vyčištění zubů, přesun do spacáků a příběhy o Hágenovi. Loni jsme je na Ditrichu začali číst, ale protože rok je dlouhá doba, započali jsme zase od začátku. Kolem půlnoci ještě byli někteří vzhůru, ale i ti pak usli. V noci jsme topili a ve srubu bylo příjemně 😊 Martin s Lenkou postavili stan venku, a prý byla kosa…
Ráno byl budíček v 7 hodin, následovala rozcvička, služba nachystala snídani pro všechny (rohlíky s máslem a marmeládou), sbalili jsme si věci na celý den a vyrazili v jeskyňářském směr Hádek, a dále pak údolím Říčky k první jeskyni, kterou byla 64 metrů dlouhá Pekárna. Na rozehřátí dobrý, následovala další s označením Ř-14. V 11 hodin jsme měli sraz u Ochozské jeskyně, která je dlouhá cca 2 km, s Glumem – skautem a jeskyňářem v jedné osobě. Ten nám umožnil dvouhodinový průzkum korytem Hostěnického potoka. Vody bylo celkem dost, a protože jsme neměli gumáky, většina měla mokro v botách. Veřejnost se sem může podívat 1-2x do roka na dny otevřených dveří, jinak je jeskyně veřejnosti nepřístupná. Celkem tomu rozumím – brčka, krápníky, a vůbec krasová výzdoba, rostoucí desítky, stovky, tisíce let, mohou být během chvilky zničeny neohleduplnými návštěvníky. Každopádně my jsme si největší jeskyni jižní části Moravského krasu užili a nic nezničili 😊
Dvě hodiny utekly jak voda, venku jsme doplnili energii a přesunuli se přes údolíčko do další jeskyně, zvaná Netopýrka – v ní probíhá křest jeskyňářů, kteří musí za co nejrychlejší čas najít správnou cestu dolů do podzemí, kde teče potůček a přinést vodu zpět na povrch. My jsme čas neměřili, rozdělili jsme se na dvě skupiny a vyrazili do hloubi jeskyně. Přidal se k nám i Glum se synkem. Druhá skupinka se zatím posilňovala jídlem, ta se pak vystřídala s první a šla hledat vodu.
Z Netopýrky jsme zamířili na Hádek. Nikdo neprojevil chuť se koupat v podzimní vodě, tak jsme popošli až k bufetu, kde měli výbornou fazolovou polévku, kterou jsme si dali a vydali se zpět na Ponor (srub). Po cestě jsme potkali Bengiho s Klárou, kteří byli v lomu na hledání zkamenělin. Přidali se k nám na Ponor.
Zde jsme se rozdělili na skupinku „už nikam nejdeme, máme mokrý boty, ale připravíme večeři“ a na skupinku „jdeme na Malý Lesík“. Malý Lesík je asi 200 m dlouhá jeskyně u Březiny, s nejlepivějším blátem v okolí. Šli jsme k němu (s druhou skupinkou) asi půl hodiny lesem, společně s Bengim a Klárou, kteří po návštěvě jeskyně pokračovali na autobus do Brna. V Lesíku jsme před asi 20 lety párkrát kopali a strávili zde nějaký čas. Překvapilo nás, že vchod je zazděn. Našli jsme ale nový, odemkli a po žebříku vlezli dovnitř. Do Propástky jsme nešli, žebřík nepůsobil úplně bezpečně, zato jsme prolezli plazivky kolem Vánoční síňky. Některé víckrát 😊 Za hodinu jsme si řekli, že nám to stačí, vylezli zpět ven, kde už byla tma, zamčeli a vydali se zpátky na večeři. Věděli jsme, že nás čeká kuře na paprice, tak jsme se těšili – a večeře byla super!
Večer následovala dvě kola Mafie, kdy slušní občané rozkryli Chobotnici během pár kol a v obou případech s přehledem zvítězili. Únava z celého dne na každého padala, proto následovalo čištění zubů a přesun nahoru do podkroví do spacáků a pokračování ve čtení příběhů o Hágenovi (ráno jsem se ptal, kdo si co pamatuje, a z těch 6 kapitol, co jsme četli, někteří slyšeli jen jednu 😊 ).
V noci jsme dole u kamen sušili mokré věci a mokré boty, někdy nad ránem nám kamna chcípla, ale to už byla stejně většina oblečení a bot suchá. Klárka si v noci zahrála na pytel brambor a Vojta zase na Sherlocka Holmese 😊
Ráno jsme vstávali po 7.hodině, ale nikomu se nechtělo. Myslím, že klidně by všichni ještě nějakou hodinku navíc uvítali. Ale čas je neúprosný. Museli jsme sbalit věci, vytahat je ven před srub, nasnídat se (buchty + kakao), uklidit a přesunout se na Macochu.
Na Macoše jsme prvně šli na horní můstek – bohužel tam ale někdo skočil dolů, tak byl uzavřen. Spodní můstek taktéž. Na 10:40 jsme měli domluvenou prohlídku Punkevních jeskyní. Je to zase jeskyně z jiného ranku, ale myslím, že je dobře poznat i veřejně přístupné jeskyně, navíc s tak luxusní krápníkovou výzdobou, jaká zde je, a plavba na lodičkách má také svoje kouzlo.
Venku jsme si dali teplé čaje na zahřátí (teplota byla kolem +2°C), když volal Číra, že se omlouvá, ale klíče od Zazděné jeskyně má půjčené šéf CHKO. Takže smůla, dneska máme prozkoumáno. Bohužel jsme táhli vercajk do jeskyně zbytečně…
Vydali jsme se nahoru přes Spodní a Horní můstek zpět na parkoviště, kde jsme dojedli vše, co nám z víkendu zbylo, vyhlásili výsledky soutěže o největšího kentusáka a vydali se na zpáteční cestu na Hukvaldy.
Byla to vydařená výprava, další rozšíření komfortní zóny a poznání nových míst 😊
Uzel
