Před pár dny vyšel na iDnes.cz hezký článek vyzývající k návštěvě kraje, kam většina poutníků míří spíše od jara do podzimu. Okamžitě jsem se zasnil a představil si naše koulí společenstvo brodící se sněhem na Děvín. Vybalil jsem to tedy na naše roverstvo minulý pátek a světe div se : už tuto neděli se jelo. A nebylo nás zrovna málo. Když jsem dnes chvilku po osmé přišel na Hlavní nádraží v Brně, už tam postávali Filé se Spánkem, Babů s Petrem, Kiki, David, Kanec, Lentil, Hihňa a její boyfriend Robin. Jeli jsme rychlíkem do Šakvic a autobusem do Dolních Věstonic. Za 45 minut jsme na Pálavě. Pochválen buď IDS JMK.  Míříme mezi vinice a nahoře na kopcích sice vidíme sníh, nás ale čeká blátivá cesta. Naštěstí v lese je půda zmrzlá a celkem pohodlně stoupáme na Dívčí hrad. Kocháme se výhledem na Novomlýnskou nádrž, prozkoumáváme zříceninu a dáváme první svačinu. Zoufalí keškaři se snaží najít kešku. Protože slunce dnes ještě nevykouklo a na hradě pořádně fučí, vyrážíme brzy na nejvyšší vrch Děvín (549m). Článek nelhal, poté co míjíme rozkvetlé sněženky, přichází místy sněhové závěje (byť jen na krajích cest) a hodně studený vítr. Nahoře nás ale čeká obrovské překvapení. Pár metrů před námi na obloze se honí tři orli. Několik minut fascinovaně přihlížíme tomuto divadlu, hodný Filé nechává kolovat svůj nový dalekohled a se Spánkem nad otevřenou ptačí knihou řeší, zda kromě Orla mořského nevidíme i Orla královského. Nádhera. Prudký sešup z Děvína, v půlce krátká zastávka nad Soutěskou, kde pozorujeme v letu poštolky a krkavce. Navštěvujeme Soutěsku, kde se marně pokoušíme zahlédnout Zedníčka skalního, vzácného opeřence, který na Pálavu létá zimovat, ale dnes máme smůlu. O totéž se marně  pokoušíme i v opuštěném lomu, kam nás zavedl nejblátivější cestou dne ptačí šílenec Filé.  V očích má šílený svit, boty obalené blátem až po kotníky a každou chvíli se obrací na nás, co ho sledujeme se slovy:  “však tam se mnou nemusíte”, ale nezní moc přesvědčivě…  Naše další kroky vedou do obce Klentnice, navštívit pověstnou Cafe Fara. S ptáčníkem lezeme dovnitř zrekogniskovat terén, ale zjišťujeme, že je to tam samej “nóbl podnikatel” a že míst k sezení je tam méně než nás, tak vylézáme ven spolu s několika chlapy, co si odmítají přiznat svůj věk a táhnou s sebou smečku pochybných ženštin, co by mohly být jejich dcery. Nasedají do svých bavoráků z autobazarů a odjiždějí. Jsou ale slušně vychovaní a mávají.  Alespoň můžou doma říct, že byli na Pálavě… My ale skutečně Pálavu procházíme, takže rychlým krokem opuštíme Klentnici a míříme na Sirotčí hrad. Pod ním vybaluji karimatku, na kterou nalézají lenošnící, kterým se nechce nahoru a hlídají batohy. Svítí slunce. Po návratu ze zříceniny svačíme, svlékáme se do mikin a svetrů a necháváme se hřát paprsky jarního slunce. Je sice únor, ale hřeje krásně. Čas ale běží, takže se zvedáme a přes Tabulovou horu jdeme k Mikulovu. Poslední dva kilometry vedou sice po silnici, ale pořád je krásně, takže nám to nevadí. Celkem máme za sebou už 16 km. V Mikulově trochu zmateně hledáme restauraci, kde bychom si dali polévku, nakonec se zadaří a během 45 minut stíháme někteří kromě polívky i palačinky. Jedlíci Kanec a Lentil vychází dřív, protože po cestě je přece ještě hladové okno s Gyrosem.Málem je jim to osudné, my už stojíme u vlaku a z dálky běží z úplně jiného směru, než jsme my přišli, dvě postavičky. No jo, jsou to oni a ještě jim dvě minuty zbývají. Jak ti dva stihli sníst gyros s hranolkama a ještě nás doběhnout nechápu. Cesta zpátky už tak příjemná není, jedeme přes Břeclav, kde půl hodiny čekáme. Alespoň už ale víme z jakého nástupiště odjíždí vlaky do Moskvy. Do Brna frčíme nacpaným rychlíkem, Lentil musel dokonce ležet pod kuframa. Byl to krásný den s fajn lidmi. Už teď se těším na další akci naší roverské Koule. Bengi