Na schůzce se Draků sešlo 12 a věnovali se kromě jiného nácvikům uzlů a pronikání do hlubin historie skautingu u nás. To proto, že už za 14 dní nás čeká krajské kolo Svojsíkova závodu. Po skončení schůzky se tlupa částečně rozprchla (nákupy v Albertu, pro spacáky domů, pro kola atd...), aby se kolem půl sedmé zase sešla. Zahráli jsme si Ameriku na notně zprohýbaném pingpongovém stole a když Petarda přinesl z domu počítač a program, konala se také Karaoke show. Ta nás jen utvrdila v tom, že ani z Klouba, ani z Lukina, ba ani z Petardy samotného zřejmě velcí talenti nebudou a k obživě budou muset zvolit jinou oblast, než zpěv... Mezi tím se setmělo, což je ideální čas na Hágena. Ještě před tím jsme se stihli navečeřet a uklidit stůl na pinec, neb začínalo poprchávat. Jedno kolo Hágena mělo grády, obzvláště když v hlavní roli byl Bert a některým stále hlava nebrala rozdíl mezi Pořvávanou a skutečným Hágenem. Před spaním u čaje jsme chvíli diskutovali a také řešili, co budeme dělat, když bude zítra pršet. Program byl ustanoven následovně: dlouhý spánek, pochod směr Albert pro chipsy a tyčinky, filmový den. Stejně ale pršet nebude! Nezbytný Bang před spaním následoval a než stačili šerif s pomocníkem odprásknout posledního banditu, měli už ti první vyčištěné zuby a pochrupovali spokojeně v podkroví. Budíček v 7:30. Rámcový úklid, rychlá snídaně. Petarda je odvelen na Netopýří dvojdenňák na Holštejn, Peklík pro změnu uhání hlídat domů bratra. Zato naše řady rozšiřují: Lost, Váca, Honza. Na kolech směr nádraží nás tedy vyráží 11, kromě zbylých tří ještě Kostra, Filíš, Kloub, Lukin, Jára, Tom, Bert a já. Na nádraží nás čekají Renča s Martinem. Obloha se kaboní a rosničkáři vyhrožují deštěm, proto s námi dnes ti dva nepojedou. Škoda. Do vlaku jsme se dostali docela v pohodě a cestu do Nemotic přežili ve zdraví. Před nádražím se odehrála první drobná nehoda: nějaký dobrák mi při vykládání kol ulomil světlo. Drobnost. Ale bohužel také předehra k dalším technickým trampotám dnešního dne. Vyrážíme směr Snovídky a Jestřabice, já jedu první, skupinu uzavírá Lost. Krátká pauza je u Haluzické hájenky a o něco delší u studánky Bezdýnky. Zde závodíme v jízdě zručnosti. Jako opravdový mistr v ovládání svého kola se projevuje Lukin, následován Lostem a dvojicí Kostra-Kloub. Sladké odměny představují zároveň kalorickou bombu, potřebnou pro následné stoupání. Na nějakých pěti kilometrech překonáváme 200 metrů převýšení. A je tu nejvyšší vrchol Ždánického lesa: U Slepice. Než voj uzavírající Mameluci (tak si trojice Lost, Honza a Bert začala říkat J) doženou, čteme si pověsti o vzniku názvu tohoto kopce. A jede se dál. Zakaboněná obloha začíná vydávat první plody v podobě drobných kapek deště. Přidává se i vítr. A Tom hlásí defekt! No paráda. Hlavní peloton jede dál až k zastřešenému odpočívadlu, Tom s trojicí asistentů mění gumu. Bohužel i ta „nová, jen 6x lepená“ uchází, navíc má i jiný ventilek, než je otvor v ráfku. Půjčuji Tomovi svoji náhradní gumu (se správným ventilkem) a jede se dál. V přístřešku obědváme a odpočíváme, máme za sebou prvních 20 kiláků. Mamaluci hrají Dračák a musím říct, že Bert je coby vypravěč fakt borec. Hlášky typu „Ulovili jsme si na jídlo jelena“.... „V tomto lese žádní jeleni nežijí...“ vyvolávaly bouře smíchu ještě poté, co jsme vyrazili na další cestu. No vlastně všichni nevyrazili, protože Tom zjistil, že opět píchnul. A tak ostatní jeli směr partyzánský památník, zatímco my s Tomem a Járou jsme opět měnili gumu. Další klasická s rozměrem 26 však nebyla a tak jsme tam narvali rozměr 24, což kupodivu docela fungovalo. Vyrážíme zrychleným tempem za ostatními. Neujedeme ani dva kiláky a je tu ostrá pravotočivá zatáčka. Mám co dělat, abych to dobrzdil, dlouhá rovinka před zatáčkou byla pěkně z kopce. V zatáčce stojí část první skupiny a Bert zoufale strhává ze svého kola spoustu zeleně. Kluci popisují, jak i oni měli co dělat s brzděním a jediný, kdo asi moc nebrzdil, byl právě Bert. Polévá mě horko při představě, že by Bert napálil do stromu, naštěstí jen vytvořil průsek v keřích a odneslo to lanko od přehazky. Ostatní jedou dál, my s Bertem opravujeme. Od výměny lanka upouštím, náhradní sice mám, ale trvalo by to moc dlouho. Fixuji tedy přehazku na prostředním zadním kolečku a ke změně převodů budou muset stačit jen přední tři tácy. Funguje to, jedem dál. Ostatní nás čekají u odbočky směr Kobeřice. Prší stále, i když jen trošku. A Lukin hlásí, že ho bodla vosa do krku. No potěš! Vybaluju ze dna batůžku lékárničku, třu mu poraněné místo Fenistilem a podávám mu Zyrtec. Pak sjíždíme za ostatními do údolí k rybníkům, odkud zase pro změnu šplháme nahoru směr Kobeřice. Cesta je docela zarostlá, stromy a keře tu tvoří jakýsi přírodní tunel. Moc pěkné na pohled, akorát že tunel je docela nízký a větve i listí mokré. Romantici mlčí, realisté nadávají. Ale dál musíme. A už se všichni těšíme do kobeřické hospůdky na Fofolu. Konečně vjíždíme do dědiny. První hospoda je zrušená, druhá otevírá za hodinu. Prší. Čekat se nám fakt nechce. Dle informací od sečtělých domorodců tu třetí hospoda není. Vyrážíme tedy směr Šaratice, kde prý otevřená hospoda je. Podle směrovek jsou to 4 kiláky, podle tachecu 8. Ale hospoda tu fakt je o otevřená k tomu. Obsazujeme venkovní zastřešené posezení. Bohužel, místo Fofoly tu mají jen Grenu, což je jakési ne úplně zdařilé generikum. Ale co, žízeň je žízeň. Kecáme, pojídáme čipsy a tyčinky, někteří dobráci si dokonce dávají zmrzlinu. Stále prší, fučí a počasí spíš připomíná listopad než květen. Na náladu na palubě však počasí žádný vliv nemá. Naše další cesta vede před Zbýšov, kde je velmi výživný kopec. Naštěstí co zde vyšlapeme nahoru, to pak sestoupáme směr Blažovice a Jiříkovice a to je mnohem příjemnější. V Blažkách Jára píchne přední kolo, ale nějak to už neřeší. Zato na Boudě nás čeká super překvápko: právě odtud odcházejí Veverky a Bouda je VYTOPENÁ! Sušíme se, svačíme, Jára lepí kolo, Váca fotky a zápisy do kroniky. Popíjíme čaj a je nám dobře. Jako první nás opouští Honza, dalšího si odváží tatínek Losta a jako třetího v pořadí Vácu. Ostatní hrají dvě kola Bangu a nebýt občasných telefonátů netrpělivých rodičů, asi by hráli doteď. Super výprava, jen musíme příště naplánovat lepší počasí... Jura