Urban exploration (též infiltrátorství nebo UrbEx) je poznávání měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Nejde přitom o muzea či snadno přístupné objekty, ale naopak o objekty, které lidé běžně nemohou vidět. Ve většině případů je urban exploration nebezpečný a ilegální, protože průzkumníci musí překonávat překážky, jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky. Motivací pro urban exploration je několik. Někteří vyhledávají opuštěné budovy a továrny se zbytky strojů. Jiní se zajímají o infrastrukturu, tedy hlavně mosty a tunely nebo se prostě vydávají na místa, která nejsou snadno přístupná, nebo poskytují zajímavý výhled.   WIKIPEDIE Původní záměr byl zajít se podívat do starých opuštěných továren a běžně nepřístupného podzemí, leč domluvený průvodce se večer před akcí omluvil. Museli jsme tedy improvizovat, na což jsme ale zvyklí. Na sraz v neděli ráno přišli Bengi, Lentil, David, čerstvá šéfredaktorka Kiki, Hans Kobliha a částečně dílem náhody i Spánek. Prvně jsme se šalinou přesunuli do Juliánova, kde bylo v plánu omrknout zbytky historie dělnického Brna skrývající se uprostřed kopce nad Viniční ulicí v podobě starých cihlových domů Wannieckovy kolonie. Z ní zůstaly jen dvě stavby, které se od okolních domů odlišují jak vzhledem, tak stářím. Domy nechal vybudovat brněnský velkopodnikatel Friedrich Wannieck na konci devatenáctého století jako součást svého programu na podporu sociální úrovně dělníků. Měly sloužit jako ozdravovny a rehabilitační zařízení pro nemocné či zraněné z Wannieckovy továrny. Tu továrnu v Brně už nenajdete, ale na jejím místě a z jejich zbytků vyrostl obchodní dům Vaňkovka, takže pokud je vám styl , ve kterém jsou tyto domky postaveny povědomý,  je to protože mají stejného architekta... Cestou tam nás bavil v šalině především Spánek, který celou noc nespal, měl hrozně upovídanou náladu a byla mu zima. Domky jsme tedy omrkli a sešli pěšky na Starou Osadu. Tam jsme přišli o Spánka, který když slyšel kam všude se ještě půjde, odpadl... My pokračovali autobusem do Divišové čtvrti. Diviška je shluk miniaturních dělnických domků, které jsou nalepené na sebe na stráni nad železnicí na Tišnov. Tato čtvrť má svoje zvláštnosti. Nedávno zde byla na místě bývalé školky postavena moderní budova buddhistického centra. Mladá buddhistická komunita navazuje kontakty se „starými“ Divišáky, mezi nimiž je i řada rodin s dětmi. Je zde fotbalový klub Šanghaj-Diviška a v lomu, který si občané svépomocí upravili, bylo před pár lety zahájeno promítání letního kina a pořádání koncertů. Budhisty jsme omrkli jen zvenku a zastavili jsme se u jedné z mnoha garáží. Ač mi to zprvu nikdo nevěřil, našel jsem za ní po letech vchod do zasypaného krytu z druhé světové války. Rychle jsme si vyndali čelovky, zapálili svíčku abchom vyloučili přítomnost oxidu uhličitého, který se s oblibou zdržuje v prostorách, které nemají přívod vzduchu a...šup malým otvorem ve skále dovnitř. Monumentálnost těchto prostor nás ohromila. Velikostí se určitě můžou měřit se Stránskou skálou, ale nikdo o nich neví. Místy na zemi byly ještě položeny kolejnice a v koutě jedné z chodeb se krčil i zbytek těžebního vozíku.  Ač svíčka hořela jasným plamenem, nikdo z nás kromě odvážného Davida se v této díře necítil dobře, takže po 15 minutách už jsme byli zase venku na sluníčku. Dalším bodem programu byla návštěva opuštěné chladící věže (nebojte, nechtěli jsme lézt nahoru, ale jen dovnitř :-) ). Cesta k ní nebyla jednoduchá a ukázala se delší, než jsme čekali. Pár metrů před věží nás zastavila dvojitá frekventovaná silnice a za ní plot, takže jsme to otočili a ve stráních nad královopolským Tescem jsme hledali důmyslně ukrytou cashku. A našli jsme. Tím jsme si zasloužili oběd. Ač jsme byli špinaví a s nohama obalenýma blátem, ochranka nás nevyhodila a my se společně najedli. Někdo si dal výbornou indickou kuchyni, někdo zase klasickou vietnamsko-českou klasiku. Z Králova pole to byl už jen kousek na opuštěný a chátrající stadión za Lužánkami. Před pár lety jsem ho navštívil v létě, to tam ještě rostly náletové keře a stromy a všude zpívali ptáci. Nyní si pár nadšenců myslí, že dokážou porazit zub času a tak jsme se tam promenádovali kolem a okolo poletovali brigádníci snažící se vrátit tomuto místu jeho dávný věhlas. Protože už bylo bylo dost hodin a Lentil byl už po obědě, opustil nás i on :-)  My čtyři jsme se přesunuli na Mendlovo náměstí, odkud jsme pěšky vyšlapali do kopce projít si ještě Kamenku. Kamenná kolonie – častěji Kamenka, velmi řídce Skala – vyrostla v opuštěném lomu ve dvacátých a třicátých letech. Ne úplně legálně, ale dělničtí bezzemci neměli moc na vybranou. Na ploše o něco málo větší než jedno fotbalové hřiště vyrostla ves s dvěma úzkými ulicemi a desítkami roztodivných domků, poslepovaných ze všeho možného a postupně vyháněných do výšky.Když pak stát v šedesátých letech nabídl „kolonistům“ bydlení v panelácích s tekoucí vodou a spolehlivou dodávkou elektřiny, málokdo váhal. Od té doby se do Kamenné kolonie stěhují ti, kteří nehledají komfort, ale romantiku... Celou akci čítající návštěvu tří starých dělnických kolonií, o nichž se v průvodcích nedočtete, návštěvu ruin stadionu, návštěvu tajemného a děsivého podzemí a hledání cashky jsme zakončili v nejmenší brněnské cukrárně na Mendláku. Kdo nepřišel, prohloupil. Bengi