Co to je? Bloudění Černými lesy je akce konaná na jaře vedoucími Domu dětí a mládeže Jihlava. Jedná se o noční “procházku” s úkoly v okolí táborové základny Hájenka ČL. O této akci nás informoval Vejt, s tím že by to mohla být dobrá věc. Naše roverstvo se nad tím zamyslelo a nakonec se dohodlo, že se pojede…Jedinou podmínkou bylo, aby družstvo mělo alespoň jednoho pravého dospěláka (tím je myšleno dle OP věk nad 18 let). Vejt přihlásil dvě družstva a taky to, že tam budeme chtít přenocovat. Posledním úskalím bylo to, že sice Vítek tuto akci spískal, ale už na ni nejel. Proto jsme se s Bengim nabídli, že pojedeme rádi. Dalšími účastníky zájezdu vyrážející z Brna byla Kiki, Davča, Kaša a Kanec. Společně jsme se dopravili vlakem do Bransouze, kde se k nám připojil ochotnými rodiči přivezen z chaty Hanz. Odtud jsme se potom vydali na cestu dlouhou 4 km na Hájenku Černého lesa, kde byl sraz všech skupin. Cesta to byla náročná, neboť vedla pořád do kopce. Po příchodu jsme se šli zapsat a naším přáním bylo, abychom mohli jít pohromadě (skupinky měli být velké 3-5 lidí). Organizátoři nám vyhověli, a tak jsme soutěžili společně pod názvem Koule. Ostatní skupiny na nás trošku koukali a hledali v našem názvu dvojsmysly. Ale to nám nevadilo a ani nás to nijak nezprudilo. Po zápisu jsme se trošku posilnili, přebalili (tím je myšleno balení batohů, ne že bychom potřebovali nové plenky) na cestu do Černého lesa. A během chvilky už nás volali na odjezd. Naskákali jsme společně se skupinkou Růžový pacholek do dodávky a jelo se. Děcka zavzpomínali na to, když se jezdilo na výsadek dodávkou a my s Bengim jsme si po letech vyzkoušeli jaký je to pocit, nevědět kam jet. Všichni jsme měli zavázané oči a musím říct, že mi bylo lehce šoufl. Auto se houpalo a byli jsme tam jako sardinky v konzervě, ale cesta trvající zhruba asi 15 minut se dala přežít. Nastala chvíle, kdy jsme si sundali šátky a vystoupili z auta. Zde jsme dostali informace o hře a další pokyny, kudy všudy musíme projít, abychom našli úkoly či zjistili požadované informace. Za ty jsme potom získali body, ale to předbíhám. Také nás organizátoři upozorňovali, že se po okolí budou pohybovat motohlídky s tím, že pokud nás chytnou, tak ztratíme jednoho panďuláka (ty jsme měli jen tři). Zapomněla jsem napsat, že jsme s sebou měli mít mapu okolí a buzolu. Hned na místě jsme se rozhodli, jakou trasou se dáme. Věděli jsme se, že se nacházíme pár kilometrů západně od Číchova. Rozhodli jsme se, že tam povede naše první cesta a ze zbylých stanovišť uděláme okruh. Podotýkám, že jsme měli mapu z Boudy, která byla z roku 1996. Trošku jsme se toho vylekali, ale co už? Nejsme žádný padavky a tak jsme se vydali vstříc dobrodružství. Šli jsme tedy západně po polní cestě, když nás vylekalo auto, které přivezlo další soutěžící úplně na stejné místo jako nás. Koukáme se na to ze křoví a klepeme si na čelo, že nás všechny rozváží stejně…Ale měli jste vidět ty trty nás i Růžovek, když jsme auto uslyšeli! :-) Zde se naše cesta s Růžovkou dělí, neboť jsme se rozhodli, že to střihneme přes pole. Nebyl to úplně nejšťastnější nápad, ale to jsme zjistili až v tu chvíli, kdy jsme se prodírali třemi hustými remízky po sobě. Zvládli jsme to a ještě proběhla líbačka holek a mě s Bengim, takže žádná ženská účastnice skupiny Koule neuschne! V Číchově jsme měli zjistit číslo telefonní budky, rok renovace kapličky, datum poslední opravy železničního podjezdu. Všechno se to nacházelo u sebe, takže no problem a šlo se dál. Při odchodu z vesnice potkáváme Růžovky a divíme se kudy šli? Asi po té polňačce…Ale my jsme tam byli dřív! Odtud razíme po modré směr rekreační středisko Jalovec. Jakmile jsme pod ním, tak uhýbáme opět na polní cestu, která vede rovnoběžně se silnicí vedoucí do Jalovce a vidíme tam jet auto. Jsme šťastní, že nás nechytilo, když jsme byli u odbočky. Po cestě nesvítíme, i když bychom mohli. Baterky jsou povoleny a my je používáme jen k orientaci v mapě. Jde se nám krásně. Hlásili déšť, avšak zatím ještě neprší a je příjemně teplo. Po nějaké době, kdy nejdeme po modré, ale spíše podle mapy a buzolou kontrolujeme směr. Docházíme na silnici. Zde před odbočkou na osadu Amerika hledáme úkol. Tento lístek je ukryt ve sklenici ve křoví kousek u odbočky. Všichni hledáme a Hanz za chvíli hlásí, že ho našel. Donese ho a na něm jsou hádanky. Řekneme si, že je budeme luštit po cestě, neboť už v dálce vidíme nějakou další hlídku, která nejde po tmě jako my, ale svítí jako na lesy. Procházíme osadou Amerika, kde se nám trošku cesta komplikuje, protože jsme došli do slepé uličky a tak to obcházíme a pro změnu zde zase cesta končí a začíná pole. Nebojíme se toho a opět Kaša loví z kapsy buzolu a jdeme dle jejího směru. Trošku se bojíme nočního lovu myslivců, a tak zapínáme červená světla do dvou směrů, aby nás někdo neulovil. Pole je brutálně zabahněný, a tak se snažíme držet nějaké polní brázdy. Za kopečkem vidíme velikou silnici, což je super neboť jsme šli správně. Je to hlavní tah na Jihlavu- silnice č. 405. U ní se zastavíme, hromadně čůráme - holky na druhé straně silnice a kluci pohodička v řadě za sebou do odtokového koryta. No prostě romantika!:-) Jakmile pokračujeme dále v chůzi, zjišťujeme, že je tato silnice dost frekventovaná a že my musíme neustále skákat do pangejtu nebo šplhat do kopečku podél silnice. Pokud to šlo, jdeme podél silnice na kopečku. Kus musíme jít i přímo po silnici. Naštěstí za chvíli odbočujeme na lesní cestu, která vede k rozcestníku Za Nivou. Těsně před najitím rozcestníku se ještě ujišťujeme, že jdeme správně a za chvíli jsme tam. Zde vidíme auto, trošku se lekáme a v dálce baterku. Jakmile se světlo přiblíží, tak se zklidníme, neboť je to jen lesák. Mezitím už kluci zase našli další úkol a tím je vymyslet vtip. Naštěstí Kaša jeden povedený zná. Dával ho nedávno do našeho oddílového časopisu. Pokračujeme svižně dál po žluté, aby nás další tým nedohnal. Dorážíme k rozcestníku Na Kříži. Zde hledáme a stále nemůžeme nic objevit. Dohnala nás i další skupina, ta taky hledá bez výsledku a tak odkráčejí pryč. Za chvíli dochází další skupinka s pesanem, ale taky nemohou nic najít. Rozhodujeme se jít dál. Jdeme kolem hájenky a dorážíme k dalšímu rozcestníku Na Kříži. Ten předtím byl jízdní trasou s koňmi. Takže zde napíšeme nadmořskou výšku tohoto správného rozcestníku a Kanec nachází další úkol. Tím jsou zajímavosti, které většinou jen tipujeme zase za chůze. Jakmile přejdeme kopeček po zelené, nacházíme dva rybníky, kde u menšího zvaného Obůrka, dle instrukcí hledáme další úkol. Tímto úkolem je uhodnout hlášky z filmu. Rychle je píšeme, posilňujeme se čokoládou a valíme dál. Cesta se nám zdá jednoduchá, neboť jdeme zase po značce. Zase nám někdo dýchá na záda. Bohužel, ale někde jsme sešli ze zelené, takže se opět řídíme směrem dle buzoly. Kanec má velmi dobrý odhad a skvělou orientaci (tím myslím v lesním terénu). Za chvíli se opět ocitáme na zelené, která nás dovede k Chaloupkám. Zde počítáme komíny, odhadujeme barvu kadibudek a po 200 metrech hledáme křížek. Skoro už si myslíme, že jsme ho přešli, když se nám najednou zjeví- zde opisujeme autora verše na tomto pomníku. Mažeme dál a trošku nás zaráží skupina šinoucí si to opačným směrem, než jdeme my a ještě nám brutálně svítí do obličejů baterkami. My celou noc jdeme potmě… Stále se nám jde dobře a s nadšením, vždyť nám chybí poslední stanoviště. Jdeme si v klídku po značce do vesničky Radonín. Za nějakou dobu jsme tam a hledáme kapličku. U ní se nachází pomník padlým za První světové války. To hned zapisujeme za otázku, dále počítáme kolik je tam napsáno Josefů, kdy a kdo vyváží poštovní schránku na Obecním úřadě a kolik kilometrů je to na zříceninu hradu Střeliště. Po chvíli pauzy na lavičce u Obecňáku razíme zpět na Hájenku. Ve vesnici potkáváme už druhou skupinku za sebou a zdravíme se s nimi. Všichni nám říkají Dobrý den, jako bychom byli nějací staříci. My však všem po skautsku tykáme a vstřícně zdravíme Ahoj či Čau :-) Vesnička se nacházela v ďolíku, tak se teď zase pachtíme do kopce, kde na opačném kopci nad vesnicí vidíme hned několik družin. Všechny svítí a tak je vidět jak daleko jdou za sebou. Odhadujeme to tak na půlhodinový interval. Máme všechny úkoly splněny a tak jdeme zpátky na hájenku. Cesta už to není dlouhá, jen vede zase z kopce a do kopce. Bavíme se o tom, že příště by se tato akce mohla jmenovat Bloudění kopci v Černých lesích. Je to masakr. Ještě ke konci skáčeme do lesa a zaléháme k zemi, aby nás projíždějící auto nezahlédlo. Po posledním kopečku vidíme hájenku, náš cíl. Zde nás pořadatelka sedící venku láká na gulášek. My se hrneme mokří dovnitř (neboť chvílemi poprchávalo) a jdeme se zapsat. Zde nám zapisují čas a kontrolujeme odpovědi na úkoly. Vedeme si překvapivě dobře. Potom si dáváme gulin, balíme si věci. Bengi se ještě loučí a odmítá přespání a jdeme zpět na nádraží do Bransouze. Mají zde moc pěknou halu, malou a hlavně otevřenou. Zde se ukládáme ke spánku na lavičky a na zem. Někdo je tuháč ve vteřině, ale my co jsme po 20 minutách ještě nezabrali, jsme s neblahým zjištěním uslyšeli cvaknutí a nádraží se probudilo k životu. Rožnula se všechna světla a my jsme jen marně hledali vypínač. Přesto jsme za chvíli taky spali a probudil nás o dvě hoďky později Bengiho budík. Pobalili jsme se a nastoupili do vlaku, kde jsme opět na dvě hoďky usnuli. Jen Hanze jsme nechali v Bransouzích, kde si ho vyzvedli rodiče. Druhý den jsme se dozvěděli, že jsme se z 24 hlídek (o 104 lidech a 2 psech) umístili na krásném osmém místě!! Akce to byla suprová a myslím, že mluvím za nás všechny, že jsme si ji výborně užili. Příští rok se určitě zase zúčastníme! Je výborný po letech příprav podobných her pro děcka absolvovat tuto věc na vlastní kůži. Ťapka