1. den Na letošní podzimní výpravu (25.10. – 28.10.2014) jsme se sešli v sobotu ráno na konečné trolejbusu ve Šlapanicích. Dorazilo nás celkem 37. Dojeli jsme do Brna, z Brna vlakem do Skleného nad Oslavou. Nebylo zrovna teplo, tak jsme nasadili čepice, kapuce a vyrazili pěšky směr srub, který nese název Bobří hrad. Tam jsme se ubytovali a začali roztápět obrovský krb. Draci si zabrali samostatnou místnost s kamny, Tygři a Vlci dva pokojíky dole, Veverky si rozdělaly své ležení v pokoji v podkroví, Koule se rozmístila po celém ochoze, kde bylo mimochodem největší vedro a vedoucí si ustlali tak různě, kde se dalo. Zahájili jsme celovýpravovou hru s tématem Cesta na severozápad. Děti jsme rozdělili do čtyř skupin: Jeleni, Divoši, Lamy a Severozápadní čupakabry. Následoval tradiční kvíz z cesty, ve kterém prokázaly skvělé znalosti Čupakabry. Nanosili jsme nařezané dřevo a vyrazili na krátkou výpravu po okolí. David s Kikinou se „obětovaly“ pro tým a zůstaly ve srubu, aby přikládaly. Mezitím jsme my hledali „rozhlednu“, nebo spíš zrezivělou věž, která dřív nejspíš sloužila vojákům. Já s Bengim a Filém jsme se na chvilku zapomněli u mrtvé srnky, kterou jsme viděli na louce a trochu jsme se ztratili. (Oficiální verze: samozřejmě jsme věděli, kudy máme jít, ale chtěli jsme prostě zkusit jinou a lepší cestu.) Nakonec jsme dorazili k věži. Tři největší odvážlivci: Cyril, Corado a Kostra dokonce vylezli až nahoru. Zahráli jsme si štafetu, kdy se místo štafetového kolíku měly předávat boty největšího člena skupinky, ve kterých měl každý oběhnout určený okruh. Po této hře jsme se promrzlí mohli vrátit do krásně vytopeného srubu. Dali jsme si horký čaj, na večeři byl výborný kuskus. Večer se zahrálo ještě pár her vevnitř, např. Parlament. Všichni byli utahaní a tak usnuli celkem rychle, děcka ani moc nekecaly. Babů 2. den Druhý den výpravy jsme se ráno nasnídali buchet a čaje a pomalu ale jistě jsme se chystali vyrazit do Radešína na zámek. Procházeli jsme lesem a na poli u rybníka nedaleko vesnice Bobrůvka jsme si zahráli první hru, která se jmenovala „Ruce, nohy“. Princip byl jednoduchý. V šestičlenném týmu se země mohly dotýkat třeba pouze tři nohy a pět rukou. Po pár kolech se k nim přidala ještě hlava a zadek. Nahodili jsme batohy zpět na záda a pokračovali v cestě. Povídali jsme si, někteří i zpívali, a zhruba za hodinku jsme seděli před Radešínským zámkem. Otevřeli jsme paštiky, sýry a marmelády, nakrájeli chleba a už se hodovalo. Když si všichni nacpali bříška, podívali jsme se do útrob zámečku. Po asi půl hodinové prohlídce, na které nás provázel osobně současný majitel, pan Kubíček, jsme se vydali do místní restaurace. Zde jsme si dali polévku a čaj a zahráli si fotbálek. Naše kroky směřovaly zpět na srub. Jenže cesta by byla příliš jednotvárná, tak jsme si zahráli druhou hru dne s názvem „čísla“, což je strategická a akční hra zároveň. Týmy se drtili v numerické bitvě a ta skončila vítězstvím Divochů a Javorů. Po příchodu na srub nás čekal guláš, na kterém si pochutnali všichni (kromě Bengiho). Večer se hrálo tradičních „Šest ran do klobouku“ a i když v plánu byly ještě další dvě hry, únava byla na všech znát. Raději jsme vyhlásili přípravu na večerku, tlupa se přesunula k pumpě ven a chvíli na to do postýlek. Celý den jsme si náramně užili a šli jsme spát natěšeni na další den. Kaša 3. den Dnešní den začal obvyklým budíčkem a rozcvičkou. Na programu byla výprava do Žďáru nad Sázavou, kde jsme se chystali navštívit památku UNESCO, Zelenou horu. Venku bylo poměrně chladno, a tak si každý nachystal krom jídla na cestu také láhev s teplým čajem. Na vlakovém nádraží se s námi rozloučila trojice vedoucích ve složení Ťapka, Bengi a Kanec, kteří měli nějaké povinnosti v Brně. Ze zastávky jsme jim ještě zamávali, a pak se sami přesunuli vlakem v opačném směru do Žďáru. Od vlakového nádraží to byl pěkný kus cesty. Šli jsme přes náměstí a po cestě jsme míjeli „minizoo“ s mnoha morčaty, králíky a osmáky. Po nějaké době se z mlhy vynořil kostelík ve tvaru hvězdy, tyčící se na kopci nad městem. Vylezli jsme nahoru a prošli jsme si ambit, který obklopuje kostel a má též při pohledu shora tvar hvězdy. Využili jsme závětří a několika laveček a rovnou jsme zde poobědvali. Poté jsme zahráli hru, kdy si jednotlivé skupiny předávaly kousky papíru za pomoci kolíčků, které měli v puse. Hru komplikoval vítr, který zde pořádně foukal. Všichni jsme byli poměrně vymrzlí a tak jsme se po cestě k náměstí zastavili v jedné z místních restaurací a všichni si objednali horkou polévku. Pak nás čekal ještě rozchod na náměstí. Někteří navštívili supermarket, jiní šli například do cukrárny. Po rozchodu jsme se vydali na vlak a vyrazili jsme zpět do Skleného. Tam na nás čekal Cyril s Balvanem, kteří hlídali oheň a chystali pro nás výbornou večeři. Před setměním jsme ještě zahráli etapu, kterou měla připravenou Babů a po večeři nás čekala noční hra. Tou byl terénní běh, jehož trasa byla označena stříbrnými odrazkami, a aby to nebylo úplně jednoduché, povykládal nám Jura starou pověst o „půlkočce“. Po této etapě byla na programu ještě všem dobře známá hra Twister, u které se někteří pěkně zamotali. Jakmile se dohrálo, následovala příprava na večerku a zasloužený spánek po náročném dni. Filé   4. den Poslední den začal jako obvykle budíčkem, po němž následovala hygiena a snídaně. Poté nás čekala závěrečná etapa, a sice šachy. Skupinky si rozdělily role a poskládaly se na vytvořené hrací pole na hřišti. Králové ze židlí dávali pokyny k útoku nebo obraně. Jakmile některý z týmů zasáhl krále, zvítězil. Po závěrečné etapě následovalo vyhodnocení celovýpravové hry. Zvítězili Lamy a Divoši, obě skupiny získaly shodně 32 bodů. Druhé místo s 30 body obsadily Čupakabry a čtvrtí skončili s 27 body Javoři. Když soutěžící spořádali sladké ceny, započal úklid všech místností srubu. Našlo se několik ztracených ponožek a dalších kusů oblečení. Před odchodem na vlak se zahrálo Městečko Palermo, kde bylo určených sedm mafiánů a jeden Corrado Cattani. Hru dramatizovalo hlasování Vlků pro již mrtvé občany a také závěrečné neshody mezi jinak suverénními mafiány. Kolem 12. hodiny vyrazily družiny Pum, Tygrů a Vlků na vlakové nádraží ve Skleném. Ostatní členové ještě uklidili zbylou část srubu a také se vydali na vlak. Koupila se hromadná jízdenka do Brna a vyrazilo se. Po cestě se podávala svačina v podobě buchet. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Šlapanic a rozešli se do svých domovů. Myslím, že se výprava povedla a těším se na další. Corrádo Pro úplnost ještě pověst, jejíž vyprávění předcházelo stezce odvahy: Pověst o půlkočce Kdysi dávno vlastnila srub hodná hraběnka, které ho pro radost nechal vystavět milující manžel. Celé léto v něm hraběnka trávila se svojí služebnou, opodál v chatě na hrázi bydlel dobrák kočí, který byl připravený vždy, když hraběnka chtěla někam cestovat. Hraběnka studovala historii a architekturu a k tomu měla ve srubu bohatě vybavenou knihovnu. Ve volných chvílích pak chodila na procházky do okolních lesů, koupala se v rybníce, vařila z hub chutná jídla… A také v okolí srubu chovala spoustu ušlechtilých koček. Kočky to byly krásné a chytré, hraběnku doslova milovaly a na procházkách po okolí ji často doprovázely. Otíraly se jí o nohy a slastně vrněly vždy, když paní vyšla ze dveří srubu. Ta jim dávala do misek před srubem jídlo i mléko a vždycky je hladila po huňatých hřbetech… Jenže pak hraběnka umřela a ve srubu se usadil hrabětem jmenovaný správce. Jmenoval se František Rozskočil a byl to člověk uzavřený, nemluvný a také nerudný. Neměl rád ani lidi, ani zvířata, jediné co miloval, byl pořádek a klid. Mňoukající kočky doslova nesnášel, a že by jim do misky dal jídlo, o tom nemohlo být ani řeči. Spíš občas nějakou nakopnul či přetáhl holí. Kočky však stále hledaly hodnou hraběnku a z okolí srubu se ne a ne vzdálit. Jednoho dne měl Rozskočil obzvláště nerudnou náladu. Ryl záhon před srubem, když tu se mu o nohu začala třít velká angorská kočka. Několikrát se po ní ohnal, ale kočka stále vesele předla. To ho rozčílilo tak, že zvednul rýč a silným seknutím nešťastné zvíře přeseknul vejpůl. Co následovalo pak ho ovšem strašlivě vyděsilo. Nikde žádná krev ani zoufalý kočičí křik, obě půlky kočky se v několika vteřinách doslova vypařily. Ani v místě, kde se událost stala, nezůstala jediná stopa. Ten den už Rozskočila žádná kočka neobtěžovala, dokonce se ani žádná v okolí srubu neukázala. Správce tomu nevěnoval pozornost, byl spíše rád. A ani si nevšiml, jak se nebe navečer zahalilo do chuchvalcovitých červánků. Dokonce nezaznamenal ani děsivé ticho a bezvětří, které před setměním nastalo. Unavený večer zalehl do postele v patře, dveře před tím zajistil petlicí. Usínal dlouho a neklidně, před očima se mu stále míhala přeseknutá kočka… Když nastala půlnoc, ozvalo se slabé kočičí zamňoukání. A pak další a další. A čím dál tím hlasitěji. Za chvilku se zdálo, že v okolí srubu je nejmíň stovka koček, přidalo se i škrábání kočičích drápů na stěny a okna srubu. A i to bylo čím dál hlasitější a nesnesitelnější. Rozskočila to pochopitelně probudilo. Nejprve strčil hlavu pod polštář a řekl si, že hluk prostě přečká. Ten ale neustával a tak vstal, vyklonil se z okna v patře, máchal rukama a křičel do tmy „Huš!“ a „Kšá!“. Nic mu to ale nebylo platné, škrábání ani mňoukání neustávalo. V zoufalství chňapl správce do jedné ruky hůl, do druhé lampu, seběhl po schodech do přízemí a otevřel dveře. První kočku, co se mu mihla před očima, vzal holí po zádech, další však odkudsi vyskočila a vyrazila mu z ruky lampu. V nastalé tmě se mu další zahryzla do ruky s holí, tak že Rozskočil ji s výkřikem upustil na zem. Vtom se na něj vrhaly další a další kočky, zle mu poškrábaly celé tělo, ale nejhorší bylo, že mu vyškrábaly obě oči. S velikým štěstím se bolestí křičící muž dokázal vrátit do srubu a dveře zabouchnout. Kočičí mňoukání ustalo až nad ránem. To už Rozskočil pochopil, že svýma očima už nikdy nic neuvidí. Našli ho až za několik dní náhodní výletníci a ani přes rychlou pomoc felčara mu nedokázali pomoci. Umřel slepý na infekci z mnoha ran, které mu kočky způsobily. Od té doby v okolí srubu kočky již nikdo neviděl. Až na jediný den v roce ovšem. Každou noc na výročí té strašné události se o půlnoci ozývá v okolí srubu kočičí mňoukání a škrábání drápů. Té noci se v okolí říká Noc půlkočky. A také se říká, že kdo nemá rád zvířata, neměl by se tu noc vůbec ke srubu přibližovat. Mohl by totiž dopadnout, jako kdysi zlý Rozskočil…      .