V neděli 8.5. jsme se v hojném počtu v 7:15 sešli na zastávce trolejbusu a vyrazili směrem Hlavní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Ivančic.

Zaplnili jsme téměř celý trolejbus (naštěstí jsme v něm byli skoro sami). A není se čemu divit. Na letošní Závod vlčat a světlušek (zkráceně ZVAS) se vydali rovnou čtyři hlídky z našeho oddílu.

Sovičky, které nás reprezentovali v kategorii dívek, Kobři a Žraloci za kategorii chlapeckou a Tučňáci, kteří sice letos byli kvůli malému počtu dětí nesoutěžní družinkou, ale už alespoň budou vědět co a jak příště.

Na Hlavním nádraží jsme si tedy našli, odkud nám jede vlak a za chvíli už jsme byli na cestě na cestě do Ivančic.

Tam jsme se vydali do místní tělocvičny, kde byla základna, podepsali jsme startovní listinu, dostali mapu s vyznačenými stanovišti, číslo družinky a spoustu dalších informací. Také se od nás odpojili Kloub, Honza a Kuli, kteří šli pomáhat se stanovišti a Kája, Kosťa, Bětka a já jsme zůstali jako doprovod našich šestek.

Před slavnostním nástupem, kde se nám představili organizátoři závodu (Ivančičtí skauti), se k nám ještě přidali Jura s Renčou, kteří nám autem dovezli lékárničky a jednotná trička.

A pak už se každá skupinka vydala určeným směrem ke svému prvnímu stanovišti. Děti čekali různé soutěže v logice, vyhledávání informací, vaření, táboření, první pomoci, poznávání rostlin, sportu a orientaci.

Za každé stanoviště získávali body a také čokoládové mince a mimo jiné si prošli spoustu zajímavých míst. Od místního kostela s křivou zvonicí po zdejší krásný park. A ke každému místu si ještě mohli poslechnout nebo přečíst nějakou pověst z Ivančické historie.

Na určenou hodinu jsme se vrátili jsme k tělocvičně a čekali na vyhodnocení. Pro děti byl mezitím přichystaný program plný her a k velké radosti většiny malých a velkých skautů tu byl i malý bufet.

Ale teď už přichází tak část, která nás všechny zajímá nejvíc. Jak jsme vlastně dopadli?

V dívčí kategorii obsadili Sovičky krásné bronzové místo, a stejně tak Kobři v kategorii chlapecké. Žraloci skončili pátí a Tučňáci byli bohužel, jak už jsem zmínila nesoutěžní šestkou.

A pak už nás čekala cesta domů. Do Šlapanic jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a předali všechny děti rodičům, kteří na nás už netrpělivě čekali.

Celou akci jsme si moc užili a příště už nás určitě nic jen tak nepřekvapí.

Terka