Udeřila další oddílovka, máme krásný počasíčko, tak vyrážíme na kolo. 

Mladší jedou podél řeky a sprintují jak střely, normálně bych se ani nedivila, kdyby se jich bál i Forrest Gump. Mezitím starší, ti to zase střílí přes kopce a projíždějí si pěkně terének a kolem rybníčků. Musím říct, že tahle oddílovka byla dost pestrá…. ještě uslyšíte proč.

Jedeme si tak s mladšími a najednou – Eli nemá botu. Ano, i na kole můžete ztratit botu, klasika, stává se všem. 

Asi po 5 minutách na to Maty úplně v nesnázích volá, že má křivé kolo s řídítky, tak přistavíme, snažíme se to spravit a nějak se tam asi ani ne do 30 sekund objeví od Matyho mamka, asi nějaké věštění, náhodou totiž jela okolo, ale přesně v čas, kdy jsme sotva se začali dívat na to, v čem je problém, tak tam byla, a samozřejmě věděla, co dělat, tak jsme to spolu spravili.

Jakmile jsme dojeli do Fryčovic, honem jsme odhodili kola a šli si dát zmrzku. Mezitím, co jsme si tak v klidu vychutnávali zmrzku, přijeli i starší taky si dát, tam jsme nějakou dobu pobyli, někteří šli na hřiště, jiní zase obdivovali řeku, naštěstí nikdo nikdy nebyl smáčený, ale neříkej nikdy nikdy, taková menší rada. Až jsme všichni dolízali zmrzku, i ti, co si šli přidat.

Schválně jsem se s Uzlem bavila, že bude lepší, když starší pojedou napřed, ať se s mladšími nemotají. Tak jedeme v klidu, už dojíždíme do Rychaltic, přejíždíme na cestu za řekou a najednou vidíme Uzla, jak stojí u silnice – odřené oba lokty i koleno, krev teče. Ptáme se, jestli je v pohodě, a on jen, že dobrý, opláchne to vodou a jede dál. Pohoda jazz.

No ani ne po 2 minutách vidíme Vojtu, jak stojí u silnice a něco tam dělá, už si říkáme, jestli nám starší dělají nějaké stanoviště dneska, ať se po cestě nenudíme. A ptáme se Vojty, co tam teda dělá, a říká: „No Pepa zhučel do řeky a já na něj jen čekám.“ Zase položíme naši otázku, jestli všechno v klidu, jestli není nijak zraněný nebo tak.

Za další tři minuty vidíme Klepeta u krajnice hlásí, že Tobak má defekt. Zastavíme, čekáme na ostatní, přijede i Pepa, a samozřejmě se všichni ptají, co se stalo. Člověk by čekal dramatický příběh… ale ne. Prý si chtěl „jen trochu namočit pneumatiky“. Dává to smysl? Nedává. Prostě klasika.

Konečně všichni nasedáme na kola… teda až na Tobaka. Ten běží s námi, ale po chvíli to vzdá a běží domů pro náhradní kolo

Jenže těmito zkratami jsou všichni někde, ale vlastně nikde, tak to musíme vyřešit, aby nikdo nepřejížděl silnici sám, a tím, že je úbytek na vedoucích, tak to řeším jinak, vyslala jsem rychlíky, ať už jedou na koupaliště, už měli jet jenom podél řeky, tak věděli kudy, a mezitím se všemi ostatními přešla hlavní cestu a jeli dál.

Cestou potkáváme moje rodiče, tedy i rodiče Tobaka. Trochu se mu smějí kvůli defektu a vyprávějí, jak byli v šoku, když kolem nich prosvištěli mladší jak rakety, asi nabuzení zmrzlinou ,ani neměli skoro šanci chytnout psa, jelikož mladší valili o 106.

Pak jsme se všichni potkali na pumptracku, dali si každý nějaká kolečka, někteří se i šli podívat na to, jak kluci na trailech různě skáčou v lese. A pak už jsme se jenom rozloučili a každý si šel po svých, teda vlastně ne každý, stále čekáme na to, kde má Artur s Eli rodiče, voláme mamice, že prý už by tam tatínek měl být, hledáme zahajujeme pátrání uplně všude ale nikde není, tak si tipneme, že možná zapomněli, že je sraz na pumptracku, ale nevadí, posuneme se k myslivně .Nakonec se tatínek najde a všichni jedou domů… pokud se tomu tak dá říct.

Protože Pepa někde po cestě ztratil sluneční brýle. Samozřejmě. V angličtině se tomu říká: „Who else but Pepa?“ Kdo jiný než Pepa by něco ztratil. Tak se vracíme hledat k řece, ke kameni, kde se sušil… ale nic.

Takže tímto zároveň vyhlašujeme pátrání: 

Pepovy brýle jsou stále nezvěstné.

A to už by byl konec, všichni už jsme jeli domů a rozloučili se. Tak to bylo pro tuhle oddílovku snad všechno, doufám, že vám to

přišlo dosti pestré.

Valča