Sešli jsme se v pátek 12.6. na konečné trolejbusu ve Šlapanicích ve složení pěti Veverek, šesti Vlků, Peti, Kaši a mě. Cestování se ale trochu zkomplikovalo, IDOS nám poradil jet šalinou, která vůbec nejela, takže nám autobus směr Lesní Hluboké ujel. Museli jsme teda počkat na další, a tu hodinu jsme strávili na dopravním hřišti, kde, jak jsme zjistili, se dá docela dobře zabavit i bez kol.
Autobus, který konečně dorazil, byl plný a autobusák z nás nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale jelo se, to bylo hlavní. Po půl hodině úspěšného ignorování otázek: „Kdy konečně vystupujem?“, jsme dorazili na místo. Nahodili jsme batohy na záda, nastříkali se repelentem a mohli jsme vyrazit. Po nějaké době se začalo smrákat, tak jsme se shodli, že to zakempíme a rozdělíme si práci. První pracovní skupina byli Peťa s Kašou, kteří se pustili do stavění stanu, do kterého se vešlo dvanáct lidí! Děcka nanosily kameny na ohniště a spoustu dřeva, já jsem rozdělala oheň. Posedali jsme si okolo, vytáhli svačiny od maminek a zazpívali si pár písniček. Na to, že jsme neměli kytaru, se toho všichni chytli a nikdo nechtěl přestat. Přece jenom už ale bylo hodně hodin, černá obloha byla posetá hvězdičkami a i hrdinům, kteří nechtěli jít spát, se začaly klížit oči, a všichni se pomalu odebrali do svých spacáků.
Ráno sluníčku pražilo už od brzkých hodin. Kaša vyhnal ospalce na rozcvičku, pak jsme se nasnídali a vyrazili směrem k vesnici. Ve vesnici jsme u příjemných lidí, jak je Klárka nazvala, nabrali vodu. Na cestě k potoku nás pak zradila pět let stará mapa, podle které měla vést cesta do údolí místem, kde se rozléhalo lněné pole. Nezbývalo nám teda nic jiného, než se k potoku prokrosit lesem.
Dorazili jsme na místo a všichni jsme propocení naběhli do potoka. Takové příjemné osvěžění jsme si v těch třicítkových vedrech všichni zasloužili. Když jsme se dostatečně oráchali, nanosili jsme dřevo, rozdělali oheň a začali vařit rýži na rizoto, Alikus dokonce ochotně nakrájela cibuli. Rizoto bylo vynikající a určitě nejsem jediná, komu chutnalo. Po obědě jsme obdrželi varovnou zprávu od Bengiho: v noci má přijít bouřka. Nejprve jsme tomu nechtěli věřit, ale naštěstí jsme to nepodcenili a stan postavili, protože se v noci opravdu hodil.
Zahráli jsme si kanystr, zaházeli s frisbíčkem a pustili se do opíkání špekáčků. Tak tak jsme je stihli opéct, když se přihnal vítr a za chvilku déšť.Všechny věci jsme naskládali do stanů a za pleskání kapek o plachtu stanu, burácení hromů a občasné záblsky jsme všichni pstupně usnuli.
V neděli jsme vstali, všichni plní zážitků po noci v bouřce, to jsme ani nevěděli jaký o nás měli rodiče ve Šlapanicích strach. Žaludek jsme zasytili polívkou na snídaňooběd, pobalili jsme si věci a vyšlápli jsme si kopec nahoru do Lesního Hlubokého. Tam jsme nasedli na autobus a hurá do Brna, ve Šlapanicích ještě tradičně do cukrárny, ta nesmí chybět. To už si pro děti začali chodit rodiče.
Výprava byla super, i když náročná. Už teď se těším na další. :)
Napsala Babů
